Tábor Polokrevných

2. Kapitola

Poprvé v životě jsem nutně potřebovala brokovnici, k mé smůle, nikde žádná nebyla, takže jsem si musela vystačit s jinými hračičkami. Cítila jsem jak se pod těžkým hadím tělem Echindy láme tráva a jak Kelly zadupává broučky. To bylo normální, bůhví proč jsem tyhle věci cítila, ale prostě to tak bylo. Ohlédla jsem se ty dvě obludy byly už skoro za mnou. Polkla jsem, ale náhle mě něco napadlo. Na zemi ležela síť na přehazovanou, ovšem já kráva si jí všima ž ve chvíli, kdy jsem na ni spadla. Odplazila se tak, abych mohla se sít volně pohybovat. Empúsa se pohrdavě zasmála. "Čekala jsem, že předvedeš trochu lepší výkon. Nevadí, aspoň z tebe vysaju krev ještě pohodlněji!" Zasmála se a Echinda sebou škubla. "Počkej! Já z ní chtěla vysát krev!" Zasyčela aniž by se zastavila. "Cože? Ne, ty tělo, já krev!" Řekla Echinda a zasyčela. "Ne!" "Ano!" Zastavily se kus ode mně a hádaly se. Asi moc rozumu nepobraly, protože se postavily do bojovného postoje a připravovaly se k útoku na sebe navzájem. "Já jsem větší! Chci větší kus!" Syčela Echinda a vrhla se na Empúsu. Zavalila ji svým obřím hadím tělem, Kelly jen vyjekla. Začaly se mordovat, kousaly se, škrábaly, syčely a mlátili sebou o zem. Sebrala jsem se a utíkala pryč od nich. Doufala jsem, že je to aspoň trochu zdrží. V cestě mi stál plot, zastavila jsem těsně před ním. Polkla jsem, co teď? Branka byla zamčená, klíče má třídní. "Sakra!" Představila jsem si, jak jdu za tou nestvůrou se slovy: "Paní učitelko, půjčila byste mi prosím klíčky od branky, abych měla aspoň šanci si před vámi zachránit krk?"

Chytla jsem se kovových mříží a začala jsem šplhat nahoru. Málem jsem se nabodla na ostré bodce na vršku plotu. Seskočila jsem dolů a rozběhla se podél silnice. Sama jsem nevěděla kam běžím, asi už mi hráblo. Vyhýbala jsem se lidem a snažila se omlouvat těm, kterým jsem šlápla na nohu nebo do nich strčila. Asi po dvou minutách zběsilého sprintu jsem za sebou zaslechla klapání kopyt. "No to snad ne!" Proběhlo mi hlavou a ohlédla jsem se. Málem jsem dostala infarkt! Stál tam kluk v džínsech, tričku, které mu bylo minimálně o dvě čísla větší, tmavší pleti s dredy a neměl boty. No a co bylo zajímavější, on neměl nohy! Tedy ano, ale neměl chodidla, on měl kopyta! Z dredů mu vykukovaly drobné růžky, když se to tak vezme, mohl být docela pohledný, ale teď mi spíš šlo o to, že měl kopyta a rohy. "Počkej!" Zavolal na mě. "no jasně! budu riskovat, že se mě pokusíš zabít stejně jako naše třídní!" Pomyslela jsem si, ale něco mi říkalo, že on není nepřítel. Zpomalila jsem a otočila se na něj. Zrovna jsem doběhla do nějakého parku. "Nechci ti ublížit! Jsem satyr! Prosimtě počkej!" Zakřičel na mě. "Ani jsem si nedal pořádnou snídani, jedna plechovka, to je nic." Zabrblal si spíš pro sebe. Zastavila jsem se a čekala jsem. "Ty toho o satyrech asi moc nevíš co?" zazubil se ten kluk. "Mimochodem, já jsem Troy, ehm satyr, doprovodím tě do Tábora Polokrevných." Představil se a čekal co řeknu já, já však jen mlčela. "Jasně nejsi moc výřečná, no to je jedno, vezmi si tohle." Podal mi dýku se zahnutým ostřím, který jakoby byla ze zlata. "To je zlato?" zeptala jsem se, "ne, božský bronz, nestvůry ho nenávidí." zavrtěl hlavou, "není času na zbyt, jdeme, Echinda s Empúsou jsou za chvilku tady." vyrazil jako bychom byli staří známí, ale já nad tím jen pokrčila rameny a vyrazila za ním. Když je svět plný bláznů, proč se nepřidat k nim že? "Co je to Tábor Polokrevných?" Zeptala jsem se, "no, to je místo pro lidi jako jsi ty. Učí se tam bojovat a tak." Řekl jakoby to bylo nanejvýš jasné. "Jak to myslíš jako jsem já? Jako myslíš cvoky jako já? Kteří vidí kluky s kopyty, učitelky s hadími těly a spolužačky s ostrými tesáky?" "Toho kluka s kopyty si laskavě odpusť, můžeš být ráda že jsem tě našel, mohla bys tu umřít v jejich spárech ani nemrkneš." Odsekl mi. "No dobře promiň, ale vážně mám pocit, že mi hrabe." Utrousila jsem. "Ani se nedivým, oproti ostatním to neseš dost dobře."

"Ostatním? jakým ostatním?"

"Ostatním polobohům přece! Nemysli si, že jsem měl kdy na práci jen tebe." zazubil se a přidal do kroku. "Už je cítím," dodal, "jsou nedaleko, očividně se z té sítě dostaly."

"Jasně a ostatní je jako nevidí nebo co? Copak jim nepřijde divné, že se tu procházím se satyrem a po škole pobíhá ženská s hadím tělem?"

"Ne smrtelníci nevidí skrz mlhu."

"Smrtelníci?"

"Normální lidé."

"Jasně, tak to přesně já nejsem, ale já žádnou mlhu nevidím."

"Není to mlha jako normální mlha, tahle je kouzelná." Vysvětlil Troy očividně znuděn mými otázkami. "Aha, jasně. Když už jsme u toho, co to znamená polobůh?"

"Ehm... To je napůl člověk a napůl bůh. Jeden z tvých rodičů je bůh nebo bohyně."

"To jakože můj táta je bůh?"

"Kde bydlí tvůj táta, jestli jeho adresou není Olymp nebo jiné sídlo bohů, tak asi těžko."

"Wow! Náš dům je sídlo bohů?!"

"Ne, tvůj táta je asi smrtelník a máma bohyně? Znáš svojí mámu?"

"Ne, nikdy jsem ji neviděla."

"No vidíš." Zabručel Troy a přidal do kroku, zjevně ho to unavovalo, ach já vím, mé všetečné otázky. "Když už jsme u mých rodičů, asi bych měla zavolat tátovi." Navrhla jsem. "No tak přesně to nedělej, protože mobilní signál přitahuje nestvůry asi stejně jako mě plněné tortily." "To znamená?" "Hodně." Řekl. "No tak fajn." Pokrčila jsem rameny a doběhla ho. "Kam to jdeme?" Zeptala jsem se. "Potřebujeme chytit taxi." řekl a dotáhl mě k tomu nejbližšímu, který asi přijel pro nějakou paní, která se do něj pokoušela nastoupit. "Pardon!" Omluvila jsem se a odstrčila ji ode dveří a sama vlezla dovnitř, hned za mnou šel Troy. "Long Island prosím." Řekl řidiči, který kývl a šlápl na pedál, cestou jsme jeli mlčky, ačkoli jsem měla v hlavě ohňostroj otázek a už jsem ani nevěděla na o se zeptat dřív. "kdo je moje máma?" Zašeptala jsem Troyovi, který jen pokrčil rameny. "To já nevím, dokud se k tobě nepřihlásí, nikdo to nezjistí. Jsem si jen jestli, že to má nějaký vztah k zemi a k přírodě... To je asi všechno co ti můžu říct." Pokrčil znovu rameny a zahleděl se z okna, tvářil se smutně, když viděl auta a města kolem, všechny ty odpadky a smog. "Něco je špatně?" zeptala jsem se. "Vidíš ty stromy?" řekl místo odpovědi. "No?" "Chřadnou. Tenhle vzduch jim nesvědčí a brzy žádné stromy nebudou, protože Pan je pryč..." "Pan? Jako Petr Pan?" Zazubila jsem se, ale asi jsem to dělat neměla, protože Troy se na mě ublíženě zadíval. "Ne, bůh Pan, bůh přírody..." Zavrtěl hlavou a dál hleděl do prázdna, já radši mlčela a prohlížela jsem si dýku, kterou mi dal. Po asi hodině cesty taxík zastavil. Vystoupili jsme a Troy zaplatil. Nevím kde vzal peníze, ale teď to bylo jedno. Viděla jsem kopec na němž stála velká borovice. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu, když taxík odjel, Troy se protáhl a vzal mě za ruku, táhnul mě směrem k té borovici. Nechápala jsem proč, co je na tom kopci? A co je za ním? Co je to za strom? Proč na mě působí tak tajemně?

// Ták, další díleček je tu a chci se Vás zeptat na názor, má to být dcera Deméter, Gaii nebo Pana? Chci totiž, aby to bylo co nejzajímavější! A nezajímá mě, že v knížce nic takového nebylo! :D