Tábor Polokrevných

1. Kapitola

Pochop, já nikdy nechtěla, aby se to stalo!

Nikdy jsem nechtěla být polobůh! Chtěla jsem žít svůj normální život problémového dítěte s dyslexií a poruchou pozornosti! (ano jsem problémové dítě s dyslexií a poruchou pozornosti) Chtěla jsem mít normální rodiče a chodit do naprosto normální školy pro problémové děti, jako jsem chodila až do toho osudného dne.

Do toho rána jsem žila v domnění, že nejhorší co se člověku může stát, je probudit se v den školního focení s obřím beďarem na nose - díky bohům aspoň, že to se nestalo. Bohužel to bylo horší...

 Podívej, než začnu vyprávět chci se ujistit: Nečteš tohle náhodou proto, že ti to něco připomíná? Protože jestli ano, koukej to zavřít, uvěř té lži, kterou ti jeden z rodičů navykládal a snaž se žít normální život. Být tím čím jsem já - polobohem - to není žádná sranda! Obvykle tě to totiž dost bolestivě připraví o život - áno bohyně Kéry si na nás vždycky pěkně smlsne a ano představa, že můžu skončit sežrána charybdou mě také netěší, díky za optání. 

Pokud však tohle všechno považuješ za hloupost, čti dál a poslechni si můj naprosto absurdní příběh, uvěř tomu, že je to jen fikce a žij si dál svůj jednoduchý život bez nestvůr. Jestli jsi však jedním z nás, neříkej mi potom, že jsem tě nevarovala!

Jmenuji se Amethyst Greeshade, je mi třináct a během sedmi let co chodím do školy už jsem jich sedm vystřídala. Proč? No mohla bych začít kterýmkoli dnem ze svého mizerného života, například když jsme šli se školou plavat a já tak trochu omylem shodila pytel cementu do bazénu nebo když jsme šli do nějakýho národního parku nebo co to je a mě se nějak podařilo na celou třídu poslat divoký včely nebo... No myslím, že už máte dostatečnou představu o tom, jak moc špatně na tom jsem, já si to však neuvědomila až do 1.4. - tzn. apríl. Nechtělo se mi do školy, totálně vůbec se mi nechtělo do školy. Tak či tak, tohle byl internát a buď vylezu z postele sama nebo mě z ní vyštípou. Rozhodla jsem se spokojit se s tou první možností, asistenci při čištění zubů vážně nepotřebuji. Jako vždy mě před zrcadlem málem trefil šlak. Kudrnaté blond vlasy, které se mi kroutili v neuvěřitelných prstencích od hlavy až po pas, mi trčely všemi směry, očividně je nezajímalo, jak se jejich majitelka cítí, když se musí pracně rozčesávat. Každopádně se mi to povedlo, vyčistila jsem si zuby atd. a vypadla z pokoje.

Hned na první hodině jsem se modlila, aby už byl konec! Ach jak já tu gramatiku nenávidím! Ale co gramatika, to spíš ta učitelka. Paní Echederová (naše třídní) má kudrnaté vlasy, které se jí vlní kolem hlavy jako afro. Má malá očka a neustále přísný výraz. Její kůže je vrásčitá a neustále nosí zelené oblečení, boty ze zelené hadí kůže a stejnou kabelku - no prostě fakt 'styl'. Tahle ženská mě nenávidí víc než cokoli jiného, zato Kelly - vysokou tmavovlasou a věčně protivnou holku, která každé S protahuje a kulhá na jednu nohu - úplně zbožňuje! No to je jedno. Jde o to, že ten den mělo být školní focení. Když nás pak paní Echederová vedla dolů na hřiště, aby jsme se vyfotili, rozhodla jsem se, že tohle dám bez průšvihu. To jsem se, ale šeredně mýlila. Seřadili jsme se do řad, aby bylo vidět na všechny, já stála někde uprostřed hned vedle Kelly. Mohlo mi být hned divné, že nás místo fotografa fotí naše třídní. "Ússměv!" Křikla, ovšem nikdo nehnul ani brvou. Zmáčkla spoušť a zablikal blesk, pak ještě jednou a znovu. Bolely mě z toho oči a musela jsem mrkat, dělaly se mi z toho mžitky. "Ták a teď se necháte vyfotit každý sám!" Zavolala učitelka a začala nás navigovat na naše místa, postavili jsme se do fronty, já stála hned za Kelly, která se na mě samolibě usmívala, nevěděla jsem co má za lubem, že na mě tak zírá, ale nechala jsem to plavat. Když přišla řada na mě, usadila jsem se na stoličku a snažila se vypadat aspoň trochu, jakobych ty fotky hned po jejich dostání nesplachovala do záchodu. "Podívej se do kamery Amethyst!" Zavrčela učitelka teď už dost naštvaně a tak jsem v duchu úpějící upřela pohled do objektivu. Stisk spouště, viděla jsem záblesk světla, tak ostrý, že normální blesk by to nebyl, na chvilku mě to oslepilo a ve druhé chvíli už jsem ležela na zemi. Něco mě na tu zem srazilo, pochybuji, že bych jinak spadla. "Ssss! Je moje Echindo!" Zasyčel nějaký hlas, dost připomínající Kelly a ozvala se rána, jako když někdo dupne kopytem. "Ššpinavá Empúso! Já ji viděla první!" Zasyčel ten druhý hlas. Začala jsem mrkat a zvedla jsem se do sedu, konečně jsem něco málo viděla, ale nějak jsem nechápala co. Z paní Echederové se stala obluda, která místo nohou měla hadí ocas a Kelly narostly tesáky? Počkat? Má jednu nohu bronzovou a má... Kopyto? Znovu jsem zamrkala a podívala se co na to spolužáci postávající v řadě, nikdo nehnul ani brvou, bavili se a koukali kde co lítá. "Pardon, cože?" Zeptala jsem se a udělala tak nejhorší chybu svého života. Obě nestvůry se na mě podívaly. Nějak jsem nechápala co se děje, srdce mi bušilo, asi jsem se bouchla do hlavy nebo co, protože to co jsem viděla, nebylo možné! "Buď zticha malá polobožská!" Zasyčela Kelly - tedy Empúsa jak ji nazvala naše třídní - tedy Echinda nebo jak byla nazvána Empúsou - teda Kelly... Huh, už jsem se v tom ztrácela. A když už jsme u toho, jak to nazvala mě? "Víšš co? Zabijeme ji obě, dáme ssi ji půl na půl." Rozhodla nakonec Echinda - paní Echederová. Empúsa kývla a obě si to namířily ke mě, já samozřejmě do té doby klidně seděla a čekala! Proč ne že? Mohly mě sežrat rovnou! Teprve potom co to řekly jsem se probrala a zvedla se. Začala jsem ustupovat. "Počkat cože?" Vyjekla jsem přidušeně. "No ano! Zabijeme tě, my totiž polobohy moc rády!" Zapředla Kelly a kulhala si to ke mě, Echinda se jenom škodolibě zachechtala a plazila se dál ke mě. Zpanikařila jsem, cože mě chtějí? Znám spoustu lidí, kteří mě nenávidí, ale že by mě chtěl někdy někdo zabít? Udělala jsem jedinou možnou věc: Začala jsem utíkat, prostě jsem se otočila a utíkala pryč. Zamnou se ozvalo podrážděné zasyčení, nějak jsem neodhadla jestli to byla Kelly nebo Echenderka. "Počkej polobožská, ty asi nejsi moc statečná co?" Zaječela za mnou Kelly.