Tábor Polokrevných

8. Kapitola

Běžela jsem tmu človíčkovi na pomoc. Byla to nějaká osoba v zářivě zlatém brnění, které odráželo sluneční světlo. Měla meč a štít z božského bronzu a helmu s oranžovým chocholem. Všechna ta řecká zbroj zářila a bodala mě do očí. Rozhodně jsem nemínila nechat toho chudáčka, aby se s tou hnusnou obludou rval sám. Rozběhla jsem se k němu a odstrčila ho z cesty zrovna ve chvíli, kdy po něm švihla ocasem. On/a dopadl/a na záda a ihned se rozkřičel, co dělám. (Áno podle hlasu jsem konečně poznala, že je to kluk. Sundal si helmu a chtěl na mě dál něco řvát, načež mě popadl a škubl semnou na stranu, teď jsme leželi oba a nebýt jeho, už bych byla asi rozsekaná drápy té nestvůry. „Pozor!“ Vyjekla jsem a odkutálela jsem se stranou k tlapě netvora. Sekla jsem mu po noze, ale můj meč mu po šupinách jen sjel. No bezva! „Hej! Hej Pýthóne!“ Zařval na něj ten kluk a mečem začal mlátit do svého štítu. Konečně jsem měla možnost si toho ‚Pýthóna‘ prohlédnout. Byl šedý, měl obrovské drápy a zuby. Ostrý ocas a křídla. Byl to drak nebo tak něco. Prostě létající ještěr s pěkně ostrými tesáky, ke kterým jsem se odmítala přiblížit. Zatímco ten kluk ve zlaté zbroji zaměstnával tu nestvůru, já se na ni rozběhla a přelezla na ni přes její vlastní nohu. Byla jsem teď na jejích zádech, což jí buď bylo úplně jedno, nebo byla právě zaneprázdněna pokoušením se zamordovat mého nového přítele, jehož jméno jsem neznala, ale asi mi právě zachránil život. Chtěla jsem jí zabodnout meč do zad, ale jen mi sklouzl po jejích šupinách. Škubla sebou a já ztratila rovnováhu. Klouzla mi noha a já sjela dolů na zem. Tvrdý pád mi vyrazil dech a chvíli jsem jen sípala a snažila se nadechnout. Pobrala mě až rána ohromného ocasu nestvůry, který mě odhodil na kmen stromu. Asi jsem si narazila nebo rovnou zlomila žebro. Začala jsem kašlat krev a snažila jsem se popadnout dech. Náhle se těsně vedle mojí hlavy zabodl ocas nestvůry a donutil mě zase se činit. Udělala jsem kotoul přes rameno, abych se dostala pryč z jejího dosahu. Chyba. Phýtón skočil ke straně a zatarasil mi tak cestu. Ihned jsem se zvedla a připravila jsem se k boji. Meč z božského bronzu se hrozivě zaleskl, švihla jsem nestvůře po čumáku a uskočila před její tlapou, která se mě pokoušela rozmáznout na kaši. Sekla jsem po jejím ocasu, který se ke mně nebezpečně blížil, když mě ta obluda chňapla za rameno. Zaryla mi tesáky do ramene. Bolestně jsme vykřikla, znáte ten pocit, když jste u doktora a píchají vám injekci? Fajn. Teď si představte, že Vám nepíchá jen jednu jehlu, ale čtyři. Teď si představte, že ty jehly jsou tři centimetry široké, deset centimetrů dlouhé, pořád stejně ostré a zabodávají se vám do ramene. Asi tak jsem se cítila já. Do očí mi vhrkly slzy a cítila jsem v ranách tlak. Drak se mě asi chystal roztrhat na kousíčky. To bylo jediné, co jsem si zvládla přes tu bolest uvědomovat. Neviděla jsem. Nerozuměla jsem. Jediné co jsem cítila, byla ta strašná bolest. Náhle se ke mně přiblížilo cosi zlatého a s bojovným křikem to začalo bodat a sekat do té obludy. Tlak zmizel, ale bolest neustávala. Klesla jsem k zemi a neměla jsem daleko od omdlení. Cítila jsem teplé vlhko, jak mi krev prosakovala oblečením a pak... Moje zorné pole se zúžilo a zavřela jsem oči. Nespala jsem, neomdlela jsem. Bolest mě držela stále vzhůru a při smyslech. Jednu chvíli jsem si přála zemřít, ale pak přišla jakási úleva, cítila jsem jak něco studeného a písčitého stoupá po mém těle až nahoru. Přísahala bych, že mě někdo ponořil do vody, protože jsem nemohla dýchat, ale potom ze mě všechno spadlo. Bolest ustala ne úplně, ale znatelně ustoupila, studená tekutina či co to bylo, zmizela, cítila jsem, jak mnou protéká energie. Otevřela jsem oči. Zranění téměř zmizelo, i když bolest tak úplně neustoupila, ale už jsem byla schopna souvisle myslet. Rameno mě pálilo, jakoby mi na něj někdo lil vroucí vodu a bodalo mě jako tisíce jehel. Ten kluk bojoval s tou nestvůrou a já se rozhodla mi pomoci, zachránil mi život. Nehledě na bolest jsem se rozběhla k obludě a vyskočila jsem jí na záda. Skočila jsem jí ke krku a pokoušela jsem se jí do něj zarazit meč, ale jen neškodně sklouzával přes její šupiny. Vrhla jsem znepokojený pohled na toho kluka a on mi ho opětoval, dobře dost se vyděsil, že ještě vůbec žiju, ale poznala jsem, že se jeho pohled i trochu rozjasnil... „Dobře tak jinak.“ Zabrblala jsem a skočila jsem k hlavě té nestvůry. Začala se zmítat, protože si asi uvědomila, že se jí chystám něco nepěkného provést. Málem mě odhodila někam pryč, ale já se nemínila vzdát. Zachytila jsem se ostrých šupin jako na lezecké zdi a snažila jsem se udržet. Nakonec jsem přeletěla přes její hlavu a dopadla nestvůře na čumák. Zmateně vyvalila oči a já jí ve stejnou chvíli vrazila dýku mezi její dvě kukadla. Divoce zařvala a shodila mě dolů. Já blbá jsem se však o její šupinu zachytila koženým náramkem, který jsem měla na zraněné ruce a chvilku jsem jen tak visela, asi mi to vykloubilo rameno, protože mi paží projela ostrá bolest, neubránila jsem se bolestnému výkřiku. Chtěla jsem se osvobodit, ale v pravou chvíli sebou nestvůra znovu škubla, odhodila mě někam doháje, teď už bez náramku, s dlouhou tržnou ránou na předloktí a vykloubeným ramenem, jsem letěla vzduchem vstříc zemi. Na můj vkus jsem si těch pádů užila dost. Čekala jsem, že se rozmáznu na zemi, ale nějakým způsobem, jsem tomu klukovi spadla přímo do náruče. Byl o něco starší než já, když si uvědomil, co dělá, hned mě pustil a zase se začal věnovat nestvůře. „Díky za záchranu hrdino.“ Pomyslela jsem si ironicky, během toho co jsem se podrážděně zvedala ze země. Jednou rukou jsem se chytla za zraněné rameno. Bolest mě sžírala, ale mnohem míň, než představa, že mě tahle nestvůra zabije před tím nablejskanym frajerem. Prsty jsem měla zkrvavené a kolena sedřená do krve. Na ruce dlouhou krvácející ránu a kožený náramek - o kterém jsem se Vám asi zapomněla zmínit – byl někde pryč. Přemohl mě vztek, ten náramek jsem dostala od táty, když mi bylo pět, od té doby jsem ho nesundala. „To ti nedaruju ty přerostlá ještěrko!“ Zařvala jsem na nestvůru vztekle jako hladový lev a vytasila jsem pravou, nezraněnou rukou kopis. Oba sebou cukli. Jak můj přítel, jehož jméno stále neznám tak ta obluda. No dobře, podle jména to byl ten obluda. „Jestli si myslíš, že si se mnou budeš jen tak házet a ničit mi kožený náramky, tak se pleteš ty zubatá tlamo!“ Rozkřičela jsem se na ni, nevím co to do mě vjelo, protože tohle bych vážně nikdy jindy neudělala, ale teď jsem se nechala vztekem plně ovládnout. Byla to pitomost – ostatně jako všechno co jsem kdy udělala a řekla. Pýthon – nestvůra. Na mě hleděl jako bych byla jeho páníček a on můj pes. Cítila jsem zase ten pocit moci, jako když jsem bojovala s hydrou. Ten kluk na mě zíral jako na magora nebo bohyni? To jsem nedokázala rozeznat. Udělala jsem krok dopředu k Pýthónovu, on udělal krok vzad. Něco mě napadlo, byl to ubohý pokus, ale stálo to za to. „Sedni!“ Zařvala jsem na tu nestvůru, Pýthón výmluvně zavrčel a už přibližoval zadek k zemi, evidentně se mu moc nechtělo. „Dělej!“ zakřičela jsem na něj a hned na to si nestvůra sedla. Žasla jsem. Ten kluk na mě taky hleděl jako na boha. „Hodný... em nestvůra.“ Pomalu jsem se k němu plížila. Chtěl se zvednout, ale já na něj znovu zařvala: „Sedni a zůstaň!“ Zakňučel jako pes, ale zůstal sedět. „Moc mě mrzí, jak jsem ti vrazila dýku mezi oči, ale snad tě to ani tak nebolí viď?“ zavrtěl hlavou a já málem omdlela. On mi rozumí?!