Tábor Polokrevných

5. Kapitola

Další den v táboře mi dalo dost zabrat všechno zpracovávat, dopoledne se mě Will pokusil naučit pár slov ze starořečtiny, ale nebylo to třeba, kupodivu jsem ji ovládala dokonale, aniž bych se ji kdykoli předtím učila. Také jsem zjistila, že moje dyslexie se nevztahuje na starořečtinu, kterou dokážu přečíst úplně v pořádku. Tím jsem zabila tři hodiny dne, protože jsem se neustále ptala Willa na ty řecké bohy a tak. Bylo divné o nich mluvit v přítomném čase. „Počkej, počkej, počkej! Tím chceš říct, že všechno o těch řeckých bozích, nestvůrách, labyrintech a Iásonech je pravda?!“ „No jasně!“ Vyjekl za mnou Troy a praštil mě pěstí do ramene. „Ale byl to jen jeden Iáson.“ Opravil mě Will a zazubil se.

Později se ode mně Troy s Willem odpojili a já se snažila najít něco, v čem vynikám. Vzala jsem to vylučovací metodou, lukostřelbu si můžu ze seznamu vyškrtnout, Cheirón se vážně moc snažil mě to naučit, ale to se fakt nedalo.

Kánoe? Vážně hrdinská činnost, ale ne. Ani ty špičatý loďky nešly ovládat, s pádlem v ruce jsem se cítila asi jako hroch na kladině. Minimálně třikrát jsem skončila hlavou pod vodou.

Narvat mi do ruky kopí byla také chyba. Málem jsem nechtěně probodla Troye.

Se šermem to nebylo až tak zlé. Uměla jsem se vyhýbat ranám, ale ne je pořádně dávat. Rozhodně to byl oproti lukostřelbě docela úspěch. „Není to špatný, když budeš trochu makat, budeš mít větší sílu půjde ti to skvěle. Stačí trocha tréningu, uklidňoval mě nějaký kluk.

Když už se mi zdálo beznadějné vůbec s něčím začínat, poslal mě Troy k nymfám běhat, „Když jsem tě musel nahánět v tom parku, taktak jsem ti stačil.“ Povzbuzoval mě a měl pravdu. Instruktorky – lesní nymfy – mě chválily, běžela jsem jen kus za nimi, prý je to na poloboha dobrý výkon. Trochu mi to zvedlo náladu a šla jsem zkusit tu lezeckou stěnu. První obtížnost nebyla nic moc těžkého. Tedy byla, ale nic oproti té druhé. Na lehkou obtížnost jsem se vydrápala celkem snadno, nevím proč to tak bylo, ale celkem mi to šlo. Druhá obtížnost, tam jsem musela lézt celkem asi dvacetkrát, než mi došlo, že na to mám prostě moc slabé ručičky.

Cestou zpět do srubu jsem zase potkala Percyho. Respektive jsem do něj omylem narazila, když se vracel ze zbrojírny. „Můžeš dá-“ Začal, když se sbíral ze země. „Já, omlouvám se! Neviděla jsem tě, promiň!“ Vyjekla jsem jako totální trapka, pomohla jsem mu se zvednout. „Ne to je v pohodě, ty jsi tu nová viď?“ Zeptal se mě a oprášil ze sebe špínu. „Jo, jsem tu už pár dní, ale většinu času jsem byla v bezvědomí. Jo, em, já jsem Amethst.“ Zastrčila jsem si vlasy za ucho, cítila jsem se jako prvotřídní trapák, krom toho kolem nás zrovna prošlo několik lidí a všichni Percyho pozdravili. Všichni ho tu znali, myslím, že tu byl dost oblíbený. „Já jsem Percy a upřímně, když jsem tu byl poprvé, taky jsem se probral až po třech dnech.“ Zazubil se na mě, chtěla jsem už něco říct, když se na něj zezadu vyřítil nějaký satyr, chytl ho za ramen a zakřičel na něj „Čau Percy! Kámo, nechtěj vědět co... Kdo to je?“ Zarazil se, když si mě všimnul. „Promiň, já jsem Amethyst, jsem tu nová.“ Usmála jsem se, „Ahoj, já jsem Grower, tady Percyho kámoš.“ Zazubil se na mě a praštil Percyho pěstí do ramene, usmála jsem se, připadala jsem si trapně a tak jsem se radši omluvila, že už musím jít. „Tak zatím.“ Zamávali mi a já celá zrudla, co blbnu?

Takhle probíhalo moje odpoledne, protože ať se Vám to zdá nebo ne, u každé z těch aktivit jsem strávila dost času. Pak jsem si dala večeři s Hermovým srubem a opět shrnula část jídla do ohně s prosbou, aby se ten někdo už doháje ukázal a řekl mi, kdo jsem!

Po jídle, když byly talíře uklizené a jídlo dojedené, ozvala se lastura a všichni jsme se u stolů postavili. Všichni začali jásat, když nějaká blondýnka od Athény a dva další sourozenci vběhli do jídelního pavilonu s krásným transparentem. Nevěděla jsem co se děje, ale došlo mi to dost brzo, asi se měl konat boj o vlajku. Na vlajce byla sova pálená a olivovník či co? Náhle se z druhé strany rozběhly děti od Árése s krvavě rudým transparentem s kančí hlavou a kopím. „To to vedou vždycky jen Árés a Athéna?“ Zeptala jsem se Willa, ale ten zavrtěl hlavou, „Ne vždy, ale dost často.“ Zazubil se. „Na čí straně jsme my?“ zeptala jsem se. „Uzavřeli jsme spojenectví s Athénou, takže půjdeme proti Clarisse a spol.“ Ďábelsky se usmál, „Dost se na to těším.“ Přiznal se.