Tábor Polokrevných

11. Kapitola - aneb. tramtadadá! Jsem zpátky!

// Zdravím, všechny čtenáře, pokud tu po mé +- Dvou měsíční nepřítomnosti nějací zůstali... Chci se Vám hrozně, hrozitáncky omluvit, za to, že jsem se na vás s prominutím vykašlala, kvůli nedostatku času. :( Začala jsem totiž tak trochu můj sociální život, škola na mě tlačí a učitelky by se mi nejradši vysápaly po krku jako Blahovolné... Nicméně, teď, jsem tomu dala padla, protože jsou na týden prázdniny a já už si dlouho dlouho slibuju, že Vám to napíšu. :) Tahle kapitola je po té době dost slabá, ale budu se Vám to snažit vynahradit...

Nicméně, nedávno jsem si po sobě celou story přečetla a... Stydím se. Z mého pohledu, se můj domělý talent na psaní, kterým podle některých oplývám, zcela vytratil nebo mi utekl za někým, kdo ho lépe využívá... Vážně, vážně, budu se snažit tuhle story překopat, udělat jí lepší, lépe čitelnou a uberu trochu té akce, která je v každém díle a dělá z toho něco na způsob špatného seriálu nebo nudné RPG...

To však není vše, (Áno, mám v plánu se tu vykecávat, než Vás nechám číst tu blbost, co jsem vydatlovala do klávesnice) chci Vám hrozně moc poděkovat za všechny Votes a Reads! Vždycky, když jsem otevřela mobil, ikonka Wattpadu mi svítila a ukazovala mi nové followers, Votes a komentáře. :3 Zezačátku jsem se divila, co je na tom tak baví, říkala jsem si "O můj bože, vždyť je to taková blbost..." ale po několika měsících, co ikonky nemizely a naopak nabývali jsem usoudila, že tahle story nebude zas tak špatná a že možná... By nebylo špatné pokračovat dál, třeba by jim to udělalo radost? A tak jsem tady, datluju třetí odstavec vzkazu pro Vás, čtenáře, a přemýšlím, jak na to zareagujete... Doufám, že jste nademnou nezlomili hůl, ačkoli bych se vám nedivila...

Bylo to nádherné. Seděla jsem na okraji kamene, který patřil k útesům hledíc na zapadající slunce. Jeho zlaté paprsky mě hřály na lících. Nohy mi olizovala voda, vítr mi cuchal vlasy a někdo držel mojí pravou ruku ve svých dlaních… Usmála jsem se, věděla jsem, že je to on. Přinutila jsem se otočit hlavu a podívat se mu do očí. Do těch očí připomínající moře nebo svěží trávu, které stéle přikrýval jeho plavé vlasy se zlatavým odstínem. Oplatil mi úsměv a natáhl se a políbil mě na tvář. Zrudla jsem jako rak a obrátila hlavu zpátky k vodě. Hleděla jsem do vlnek ve snaze se rozptýlit a pak jsem se do vody ponořila. Obrazně řečeno. Neskočila jsem do vody, ale jakoby ano. Na těle jsem necítila chlad vln, ale dlouhou dobu jsem pak viděla jen vodu a bublinky. Pak už jsem chlad i pocítila. Konkrétně na obličeji. Byl nepříjemný a voda mi zatékala do očí a do nosu. Plnil mi plíce. O bohové, vždyť já se topím! Pak jsem ale otevřela oči a začala jsem kašlat. Neviděla jsem téměř nic, jen jsem si nejasně uvědomovala, že… Vlastně jsem si neuvědomovala nic. „Já ti říkala, že to nemáš dělat ty pako!“ Slyšela jsem nějaký hlas a pak zase bum jakoby mě kyklop praštil kyjem a já se znovu ponořila do mrákot.

Cítila jsem bolest. Nedokážu určit, jak dlouho jsem pak takhle ještě ležela, ale připadalo mi to jako celá věčnost. Bolelo mě celé tělo. Chtěla jsem pohnout prsty, ale nešlo to. Myslím, že jsem nebyla tak úplně při smyslech a pak, když jsem se probudila, někdo mi zrovna dával vypít něco sladkého s příchutí melounu a cukrové vaty. Něco jsem nesrozumitelně zamručela. Věděla jsem, že nutně musím něco říct, ale sama jsem nedovedla popsat, co a hlavně jsem měla čelisti jako z rosolu. Jakoby ono tělo snad ani nebylo moje. „Už se probouzí...“ Slyšela jsem hlas a ve vzpomínkách jsem se vrátila k mému probuzení v Táboře. Bohové, copak musím pořád jen omdlívat? Vždyť už v jednom kuse jen ležím na zemi, zbitá a zmlácená, spoléhajíc na to, že mě z toho ostatní dostanou! Zakašlala jsem, v hrdle mi uvízl kus té cukrové vaty, či co to bylo. Začala jsem se dusit. Projela mnou ostrá bolest, která mě donutila otevřít oči. V těle se mi rozpumpoval adrenalin a začala jsem prudce mrkat. Pohled jsem měla rozmazaný, ale postupně se zostřoval. Zvedla jsem se do sedu. I když dost bolestivě. Vzpomněla jsem si na kyklopy a začala jsem se vzpírat několika rukám, co mě držely u země. Bohové to jsou oni! Chtějí mě zabít! Kde je Scarlett? Co je s Alexem? Nevěděla jsem, co vidím, kolem mě bylo všude zeleno, sem tam něco hnědého, modrého… Divoce jsem otáčela hlavu ze strany na stranu a rukama jsem chňapala po meči, byla jsem jako smyslů zbavená. Byla jsem zmetená. Nevěděla jsem, kde jsem, kdo je to kolem? Cítila jsem, jak na zem tlačí tři páry nohou a osm kopyt. Nedokázala jsem si z toho vysvětlit nic. Vlastně jsem se o to ani nesnažila, protože jsem byla příliš mimo. „Amethyst uklidni se sakra!“ Vykřikl někdo, načež se mého ramena dotkla cizí paže. Vykřikla jsem a chytla ji. Trhla jsem s ní k sobě a přehodila si dotyčného přes rameno, leč jsem byla v sedě. „Do pytle!“ Vyhrkla jsem bolestí, z prudkého pohybu a z tlaku na zraněném rameni... Technicky vzato, na mém těle snad není jediné místo, kde bych zraněná nebyla, tudíž není snadné provést něco bezbolestně. Teprve teď jsem se podívala, s kým jsem tak snadno složila a o koho se jedná. „Sakra jsi normální?!“ vykřikl onen někdo, ve kterém jsem za chvíli poznala Alexe. Mnul si loket. „Alexi?“ Vyjekla jsem. „Amy?“ Zeptala se starostlivě nějaká holka, jejíž hlas mi byl povědomý. Prudce jsem otočila hlavu za zvukem. Byla to Scarlett. Připadala jsem si ještě zmatenější, „ale ty-“ otáčela jsem hlavu ze strany na stranu. Rychle a přerývavě jsem dýchala. „Athane?“ Zamračila jsem se na další osobu. „Bohové...“ Chtěla jsem něco dodat, ale na nohy mi něco přilétlo. „Co je sakra tohle?!“ Vyjekla jsem poplašeně, když mi na nohy usedla kovová sova. Už si vzpomínám Galileo. „Co se sakra stalo?! Pamatuju si bolest v rameni a Alexe jak ležel na zemi. A pak kyklopa a šurt mezi lopatkama a… A...“ Chrlila jsem ze sebe, docházel mi dech a zatočila se mi hlava. „Klid.“ Usmála se Scarlett a zastrčila si vlasy za ucho. Uklidnila jsem se, jak řekla.