Tábor Polokrevných

9. Kapitola

Stála jsem na pokraji nějaké jámy. Sálala z ní temnota, ale nevím, proč jsem já blbá přistoupila k okaji a zavolala: „Haló!“ Ozvala se ozvěna, můj hlas se po jámě opakoval nejmíň osmkrát. Z jámy se ozval smích. Uskočila jsem. Ne, nebyl to můj smích, nebyl to veselý smích, nebylo to ani nervózní uchechtnutí, byl to ten ďábelský styl smíchu, který vidíte v hororových filmech. „Ach Amethyst... Ty jsi tak naivní!“ „A to říká zrovna jáma.“ Pomyslela jsem si, ale nahlas nic neřekla, ten hlas zněl tak autorativně, zlomyslně a ďábelsky, že mi přeběhl mráz po zádech. „Vážně si myslíš, že jsi ty ta z proroctví?“ Zahřměl znovu. „Ale jistě že ne! Jen je to naprosto zřejmé! Ale to jáma bez mozku a hlavy asi těžko pochopí.“ Chtěla jsem říct, ale slova se mi zadrhla v hrdle. Hlas se znovu začal smát, tak krvelačně a zle, že jsem zase o krok ustoupila. „Víš Amethyst, já si také myslím, že bys nás mohla ohrozit.“ Začal hlas úlisně, „a proto, tě dřív nebo později budu muset zneškodnit. Můžeš si vybrat, buď to půjde po dobrém, nebo po zlém. Ne, já nejsem ten, který ti dává vybrat. To bohové, Amethyst. To bohové se tě snaží zabít, nutí tě vybírat si cesty vedoucí ke smrti. Se správným osudem... Se správným osudem bys klidně mohla nosit boty s kůže Hydry. Tak moc bys mohla být silná, kdyby ti bohové dali možnost. Možnost změnit tvůj osud, ale to oni nedělají. Osud hrdinů je vždy předem napsaný a všechny jejich osudy končí předčasnou smrtí. Za vlády Olympu to tak vždycky bylo a vždycky bude. Bohové se totiž hrdinů bojí. Bojí se, že jejich synové a dcery by někdy v budoucnu mohli být silnější než oni sami. Proto nechávají hrdiny umírat ve spárech nestvůr. Budeš mučena věčným strachem ze smrti a ztráty svých blízkých... Svět je k tobě krutý a to jen, protože tvůj osud závisí na bozích.“ Zapředla jáma. Páni to zní divně. Muluvím s jámou, která mluví mužským hlasem... Ne počkat, oprava, ta jáma mluví se mnou. Ne, ne, ne! Je to ten Jáma. „Ehem, pane Jámo, je mi opravdu líto, ale z vašich plánů bych si přála být vynechána. Ano pane Jámo, já vím, že je pro vás mé odmítnut opravdu těžké, ale další problémy s Hydrou fakt nepotřebuju, naposled mi sežrala kus trička.“ Chtěla jsem říct, ale opět. Ani hláska. „A já Amethyst, já ti mou nabídnout azyl. Mohu ti pomoci, můžu tě schovat. Navždy můžeš žít v pokoji a míru. Nebudeš se muset starat o rozhodování bohů, o záchranu světa, všechno nech na ostatních.“ Zapředl pan Jáma znovu. Ach jo! Nemůže už můj milý Jáma přestat opakovat moje jméno? Vždyť jsem pojmenovaná podle nějakýho barevnýho šutru! „Hmm ne to je dobrý. Díky za pomoc pane Jámo, ale já si vystačím sama.“ Mávla jsem nad tím rukou, předpokládajíc, že se mi z hrdla opět nevydere ani hláska. No a přesně to se nestalo, můj hlas se rozlehl po díře a rezonoval ještě dobrých deset vteřin. Jáma se zasmál. „Tak ty odmítáš mou pomoc bláhová? No budiž, když jinak nedáš… Ukážu ti, jak bys s mou pomocí mohla žít.“ Otevírala jsem pusu, ale náhle se něco začalo dít. Kamínky na skalnatém povrchu, na kterém jsem stála se začali kutálet směrem k Jámě. Země se začala otřásat a Jáma začal(a) vycucávat všechno kolem, jako obří vysavač. Táhlo mě to dolů. Nějaká neviditelná síla mě táhla k díře a já se nedokázala bránit. Padla jsem na všechny čtyři a zoufale jsem se snažila dostat pryč z dosahu toho vysavače. Drápala jsem nehty po chladném povrchu kamene, ale jen jsem si sedřela prsty až do krve. Jáma se smál, hrdelně a zlomyslně. Náhle mi uklouzla noha a vysavač mě téměř vcucl. Na poslední chvíli jsem se rukou zachytila o výstupek. Celou svou váhu jsem teď držela třemi prsty. Ukazováček mi z kamene sklouzl a pak už i oba dva zbylé prsty. Řítila jsem se do tmy a pak tma.

Probudila jsem se na krásně zelené travnaté louce plné květin, motýlů a svěžího vzduchu. Zvedla jsem se na lokty a sledovala trávu vlnící se v teplém větříku zalitou sluncem. Sáhla jsem si za opasek, abych nahmatala meč, ale nikde nic. Bylo tu tak krásně, slunce svítilo a hřálo, ptáci zpívali a všechno bylo tak poklidné a harmonické...