Tábor Polokrevných

6. Kapitola

Byla noc. Viděla jsem něčí záda a kudrnaté tmavé vlasy splývající na oranžové táborové tričko. Ta osoba běžela k hlavní budově. Byla to Scarlett se svým mečem z božského bronzu. Držela ho v rukou a ohlížela se. Jakoby ji něco sledovalo. Cítila jsem, že má strach, ale byla v táboře a tady by nám přece nemělo nic hrozit ne? No jo, dobře, mimo les nám tu nemělo co hrozit, ale ona vypadala jakoby na ni něco číhalo. Doběhla ke dveřím a kvapně na ně zaklepala. Ihned se ozvala odezva, ačkoli mohly být asi tak tři hodiny ráno. Usoudila jsem tedy, že na ni musel někdo čekat.

„Cheiróne! Ona potkala pekelného psa! Musela jsem ti to říct teď, jindy by to bylo riskantní.“ vyjekla a mě došlo, že mluví o mně, kentaur se zamračil. „To se naposled stalo, když...“

„Já vím, když Percy a Luke...“ Zlomil se jí hlas.

„Já vím dítě, ale kdo to byl tentokrát?“

Tahle Cheirónova otázka zůstala viset ve vzduchu. Nikdo z nich neznal odpověď.

Scéna se proměnila, jako když do vody kápnete inkoust a viděla jsem jen tmu. „Budíček!“ Zařval někdo a já se s trhnutím probudila ze snu. Bohové, kéž už to skončí! Rozhodně jsem ničemu z toho co se mi zdálo, nevěnovala valnou pozornost, protože přece jsou to jen sny. Výplod mé fantazie... Tedy to jsem si aspoň myslela a doufala jsem, že to tak je.

Dala jsem si snídani a omluvila jsem se Scarlett, že jsem do ní při boji o vlajku strčila, ale ona nad tím jen mávla rukou a zasmála se. Začala jsem se věnovat aktivitám, ve kterých jsem vynikala. Strávila jsem dvě hodiny běháním s nymfami, samozřejmě s přestávkami a s plechovkami Coca Coly. Percy mě chvilku učil jak udržet rovnováhu při šermu, ale po hodince už zase někam musel, prý Annabeth nebylo dobře nebo co. Říkala jsem si, že by z nás mohli být přátelé, ale kdo ví. Zatím jsem měla pár kamarádů, ale nikoho kým bych si byla jistá. Já jsem na tohle byla háklivá, nikdy jsem neměla přátele a nikdy jsem nemohla nikomu věřit. Rozhodla jsem se to změnit, chtěla jsem být pro změnu trochu společenská. K mé smůle, já a společnost, to je jako dva magnety se stejnými póly. Odpuzují se. Stejně jako já a vztahy s lidmi.

Ale možná jsem přece jen nebyla tak úplně ztracený případ. Pár lidí mě dnes pozdravilo, ačkoli jsem je neznala a poblahopřálo mi k dobrému výkonu při boji o vlajku. Dost mě to potěšilo, protože už jsem nebyla ta nová, ale byla jsem ta, co získala vlajku rudých. Nebo ta co porazila Clarisse. Bohužel jsem si všimla, že ta velká Arésovská holka, se kterou jsem bojovala na mě má teď dost pifku.

Zbytek dopoledne jsem se snažila zdolat druhou obtížnost lezecké zdi. Nic moc. Poprvé jsem se jen snažila pokládat ruce na správná místa, ale uvědomila jsem si, že jen tak to nepůjde. Zkusila jsem tedy jinou taktiku: Rozběhla jsem se proti zdi a vyskočila na ni. Tlačená setrvačností a vlastní silou jsem skákala z kamene na kámen jako kamzík a vyhýbala jsem se lávě. Jednou mi to málem sežehlo ruku, jako bez legrace! Jednou mi i podklouzla noha a já se žebrem nabodla do kamene, který mě zároveň zachránil před pádem. Postupně jsem se dostala až nahoru. Shlédla jsem spokojeně dolů z lezecké stěny a viděla jsem jak na mě pár táborníků hledí jako bych spadla z Marsu. No dobře, spíš jakoby oni spadli z Marsu. Scarlett mi poté řekla, že jsem vypadala jako dravá šelma, když jsem se drápala nahoru.

Zkoušela jsem i šermovat, samozřejmě jsem byla totální loser! Meče byly těžké a špatně vyvážené, po každém úderu instruktora jsem byla poškrábanější a zbitější. Když vyhlásil přestávku, všichni se rozběhli k chladícímu boxu a já s nimi. Ukořistila jsem láhev vody a sedla jsem si do písku. Nabrala jsem ho do rukou a posypala si jím rány. Stalo se, co jsem očekávala - vsákl se mi do kůže a obnovil ji. Zranění zmizela. I tak jsem však žasla a valila oči jako žába. Musela jsem vypadat fakt komicky. Až do oběda jsem trénovala, cítila jsem, jak mě bolí namáhané svaly a také jsem se cítila obratnější. Já měla konečně pocit, že pro sebe něco dělám. Jestli takhle budu trénovat každý den, budu za chvilku rychlá jako Usain Bolt. Hřál mě ten pocit uspokojení, že asi nejsem tak úplně bezmocná a že nejsem tak úplně nula jak jsem si původně myslela. Moje jistota však měla pěkně rychle zase zmizet.