Tábor Polokrevných

7. Kapitola

Seděla jsem u jezera a sledovala jeho vlnící se hladinu. Cítila jsem, jak něčí nohy – spíš kopyta, tlačí na trávu. „Cheiróne?“ Zeptala jsem se, věděla jsem, že je to on, kdo jiný tu má čtyři nohy a kopyta? „Ano dítě?“ Jestli ho zarazilo, že jsem ho ucítila, nedal nic znát. „Nechci tu dál být.“ Mluvila jsem s ním, aniž bych se na něj podívala. „Proč ne Amethyst?“

„Protože jsem jiná, mám pocit, že sem nepatřím.“

„Nejsi jiná, jsi polobůh, jako všichni ostatní táborníci. Být jiný není nic špatného.“

„Ano, ale nikdo mě nebere jen jako polokrevnou. Berou mě jako něco víc, jako kdybych jim mohla ublížit.“

„Ale ty můžeš, můžeš jim ublížit ve stejné míře, jako oni mohou ublížit tobě. Tady nejde o to, kdo je tvůj božský rodič ani o to v čem vynikáš nebo ne. Tady jde o to, jaká jsi. A ty jsi dobrá Amethyst. Ostatní to jen nevidí.“

„Co udělala matka tak hrozného, že jsem kvůli ní vnímaná jako nebezpečí?“

„Gaia, je matka titánů a Gigantů.“

„Ale také bohů, svým způsobem je praprababička každého tady ne?“

„To ano, ale nikdo si to nepřipouští, nikdo nehledá detaily.“

„To jsem si všimla, mohlo by jim dojít, že nemůžu za to, čí jsem dcera a mohli by mě tak přestat odsuzovat.“

„Uvědom si, že to není o tom, kým jsi, ale kým chceš být.“

„Jo, ale i kdybych byla krásná jako samotná Afrodita, chytrá jako Athéna a šikovná jako Hefaistos, pořád jsem dcera Gaii.“

„A pořád jsi paličatá jako mezek.“ Zasmál se. „Jo jasně hahaha moc vtipné!“ Dloubla jsem si ironicky. „Prostě nemůžeš odejít, tam venku by tě rozsápali nestvůry a ty jsi příliš cenná než na to, aby ji zemřela roztrhaná na cucky.“

„Cenná? K čemu mě prosím vás potřebujete, máte tu spoustu hrdinů, lepších než jsem já.“

„To možná ano, ale si první a tuším, že i poslední polokrevný potomek Gaii samotné. To nemůže být náhoda.“ Poplácal mě po rameni a odklusal pryč. Nechal mě si to projít hlavou, ale jak řekl, Já jsem tvrdohlavá jako mezek a nehnu se. Opět jsem se jen přesvědčila, že to chci udělat.

Byl to už dvacátý den v táboře a já stihla o dost zesílit, v šermu jsem se brutálně zlepšila od té doby, co jsem dostala kopis. Každý den pravidelného cvičení mi dost pomohl. Dnes bych s těžkým štítem uběhla aspoň kilometr bez zastavení, zdolala jsem třetí obtížnost lezecké zdi a naučila jsem se pár akrobatických triků. Pokaždé jsem trénovala sama v lese, nikým nerušena a pryč od ostatních. Naprosto jsem se od nich odřízla. Sorry, Dcera Země, ta jiná, ta co zabila hydru, ta jediná za tisíce let atd. Atd. Vám už dál nebude zaclánět! Celé ty dny jsem byla vzteky bez sebe a zjišťovala jsem, že to jak rychle sílím a učím se, není normální. Ne vážně, bylo to divné, ale nevadilo mi to.

Zrovna jsem vylezla na strom, skočila jsem dolů a dopadla na zem, udělala jsem kotoul přes rameno a vyšvihla se zpět na nohy, když se tam připletla Scarlett. Dost neopatrně šlápla na větvičku těsně za mnou. Lekla jsem se a prudce se otočila, namířila jsem jí kopis ke krku. Zvedla ruce v obraně, asi se dost lekla. Stáhla jsem meč a zasula ho do pochvy. „Promiň.“ Utrousila jsem, ani se nepohnula, jen přerývavě dýchala. Rozhodla jsem se si jí nevšímat, stejně za chvilku s křikem uteče, protože já jsem ta jiná! Bojte se mě všichni, protože když se naštvu, utopim vás v bažině jako čarodějnice! Prokleju Vás a písek Vás bude až do konce života hryzat do nohou! Naštvete mě a já budu žalovat mamince, po které mi zrovna šlapete! No jasně! Přesně tohle jsem totiž já, zlá, odporná, nepřející a škodolibá čarodějnice, která touží jenom po tom, aby se mohla smát Vašemu utrpení!