Doctor

8.

Pohled Louise

Nebe bylo zahalené do sivých chuchvalců mraků. Paprsky slunce zřejmě zůstavaly někde vysoko nad nimi a neprostupovaly k zemi, všude panovalo šero. Sychravý vzduch proudil pootevřeným oknem do místnosti. Tohle počasí trvá celý týden. 7 dní od okamžiku, kdy jsem naposledy viděl Victorii.

Vystupovala z mého Audi, ve kterém jsem ji vezl jak v bezvědomí ke mně domů, tak červenající se po naší společné noci na kolej.
Musím se přiznat, že celou dobu nemyslím na nic jiného. Moje Victorie.
Buď si neustále v hlavě přehrávám čas strávený s ní, nebo si představuji, že je znovu u mne ať už tady nebo jinde. Když jsem v nemocnici, vidím ji nahou na lehátku, přecházející po ordinaci, stydlivě klopící zrak, když sedí naproti mě za stolem jen v prádle. A když jsem doma, zase mi nejprve bezvládná dřímá v náruči a já ji nesu po schodech nahoru do ložnice, pak se ke mně celá v šoku tulí a díky mě se uklidňuje a to nejlepší- svíjí se podemnou v křečích orgasmu a pak jsou její drobné něžné ručky rozpohybované kolem mého penisu...

Nedokážu se soustředit na práci. Nejsem schopen normálně fungovat. Za to vsechno ale může moje malá Victorie. Moje kočička. Moje koťátko. Proti mně jsi ještě takové mládě, pořád nezkušené a nevinné, ale to se brzy spraví. Všechno bude, jak má být.

Podepíšu té blonďaté couře recept na na antikoncepci, vtisknu jí tam razítko a raduji se, že už zmizne. Victorie, ty jsi to jediiné, co mne drží v posledních dnech při životě!

Ta holčička mi dává naději, že všechno na tomto světě ještě není tak zkažené. Protože ona je ztělesněním toho, co ještě zůstalo čisté, neposkvrněné dnešní rychlou generací.

Nedokážu se už udělat bez myšlenky na ni. I když se udělám dobře, není to nic proti tomu, jak mi to dopřála ona.
Tak rád bych ji poznal víc. Popovídal si s ní někde o samotě v klidu o normálních věcech.
Jenže to bych ji musel nejdřív vidět. A jakou mám vlastně jistotu, zda ona o to bude stát? To nevím. Mohu jen doufat.

,,Pane doktore?" Vytrhne mne z premýšlení sestra.
Cuknu sebou a pohlédnu na ni, aby věděla, že ji poslouchám.
,,V čekárně nikdo není a na dnešek už nejsou další objednané." Oznámí mi.
Pohlédnu na hodiny. Teprve půl třetí.

Vždycky doufám, že sestra přijde a oznamí mi, že přišla slečna Rodriguez. Ach! Jen ta představa mne dělá tvrdým. I kdyby přišla jen na konzultaci ohledně menstruačních bolestí, nejen že bych měl radost, ale musel bych se taky pořádně držet na uzdě. To by bylo: ,,Chudinko, musíš si dávat na bříško teplé obklady, to pomáhá. Ale nejlepší bude, když ke mně budeš chodit alespoň dvakrát denně na vaginální masáž kvůli uvolnění svalů." To poslední samozřejmě pravda není, ale o tom ovšem ví studentka literatury a dějin umění prd.

,,Děkuji. Dobře..." Povzdychnu si.
Ale pak mne něco napadne. Vlastně to, co chci udělat asi od pondělka. Za pokus mi to rozhodně stojí.
,,Sestři? Mohla byste, prosím, zkusit zavolat slečně Victorii Rodriguez? Té co u mě byla minulý týden? Potřebuji, aby se objednala na ultrazvuk dělohy a pak ještě ke mně na nevaginální vyšetření."
,,Jistě," usměje se sestra a zmizí v sesterně, kde už hrabe v kartotéce.

Nejraději bych si teď vyhonil nad představou Victorie v gynekologickém křesle, kde si ji beru hezky důrazně a ona vzdychá mé jméno a třese se...
Co se to kurva se mnou děje?!

Po několika nekonečných minutách čekání modlení se ke všem možným bohům světa, nevýjímaje Alláha, Kršnu, Buddhu či Jehovu, konečně vchází sestra znovu do ordinace. Prosím, ať má pozitivní zprávy!