Doctor

20.

Pohled Victorie

Bariéra mezi mnou a Louisem byla už sbořena. Žádný objetavý lékař a jeho pacientka. Bylo mezi námi něco jiného. Co, to opravdu nevím. Jediné co vím, je to, že k němu chovám už teď velmi hluboké a křehké city.

Je tichá, chladná noc. Kráčíme bok po boku po cestě směrem k autu. Jeho paže je obtočená kolem mých ramen a dodává mi pocit bespečí. Naposledy se otočím a zadívám se na tu nádheru kolem, oblečenou do černé tmy. Měsíc se zrcadlí v hladině jezera. Labutě už šly spát. Louis mne jemně políbí na tvář. Asi bychom měli jít. Nemám tušení, kolik může být hodin. Ale je dost pozdě a zima na to, abychom postávali u jezera kdesi uprostřed lesů.

Galantně mi otevře dveře od auta. Tiše poděkuji a zalezu dovnitř. Louis usedne na místo řidiče, nastartuje a zatopí.
"Doufám, že i přes všechny ty nepříjemnosti byl pro tebe dnešní večer něčím hezký." Řekl to, takovým tónem, z nějž byla slyšet pochybnost, možná lítost nad tím, že jsme dnes byli oba součástí složité situace a teď jakoby se to snažil celé odlehčit.

Otočím k němu hlavu, opřu si ji o opěradlo a dlouze se na něj zadívám. Mé rty se zformují do lehkého, upřímného úsměvu. Srdce mi zaplesá, když si znovu vybavím to, co se dělo celý dnešní večer. Nedá se to srovnat s tím, co se dělo posledních několik měsíců. "Byl to ten nejhezčí večer, jaký jsem zažila za poslední dobu, možná vůbec." Odpoví mi zářivým spokojeným úsměvem. Víc vědět nepotřebuji. "Děkuji, že jsi mne sem vzal. Je to to nejkrásnější a nejklidnější místo, kde jsem kdy byla. Tak vzdálené od všeho."

"Tak to máme společné."

"Měla bych se ti omluvit za to, že díky mně nebyl dnešní večer tak hezký, jaký být mohl. Zkazila jsem..."

"Pšššt," položí mi ruku na stehno a začne ho pomalu hladit. "Ticho. Nemáš se za co omlouvat a něco si vyčítat. Naopak. Všechno, co se dnes stalo, dělalo náš večer ještě dokonalejší, i když se to tak na první pohled nezdá." Tázavě se na něj podívám. "Kdyby nedošlo k tomu tvému zkratu, stále bys v sobě dusila své emoce a akorát bys byla víc nervóznější a nebylo by to dobré. A já kdybych nevěděl nic o tvých problémech a o tobě, taky by mne to frustrovalo. Takhle je to mnohem lepší. Věř mi."

Přikyvuji. "Máš pravdu. Je to tak lepší. Děkuji, že to bereš takhle." Uvnitř mne naplní hřejivý pocit štěstí a úlevy. Začíná se mne ale pomalu zmocňovat únava. Zavřu oči. "Proč jsem najednou tak unavená?" Vyčerpání je slyšet i z mého slabého hlasu.

"Tvoje hlava si potřebuje odpočinout," hladí mne, na okamžik mám pocit, že se na mne dívá. "Neboj, za chvíli budeme u mě."

"Hmm..." Nechce se mi přemýšlet nad tím, co zrovna řeknu.

"Už jsi skoro u mě v pelíšku. A to zatím ani netušíš, co s tebou mám ještě dnes v plánu, až tvoje křehké tělo položím do peřin..."

Jeho chtivý tón mne probudí natolik, až sebou cuknu a rychle otevřu oči.
Louis se uchechtne. "Neboj, maličká."
Můj dech se zrychlí. Proboha, co se bude dít? Nechce se mnou snad už dnes...? Na tohle nejsem připravená...
"Já..." Třese se mi hlas. Ani si nejsem jistá, co bych měla říct. Nic vlastně říkat nechci. Přehrávám si v hlavě, co se mezi námi dělo předešlou noc. Teď mne přepadá strach, z blízké budoucnosti.

Bude chtít víc? Určitě ano. Bylo by nudné opakovat to stejné.
Ale o co mne požádá? Snad ne o to, čeho se sama tolik děsím, a to je kou... orální sex. Nemám potuchy, jak se něco takového provádí, ani představivost, jak to vypadá.
Určitě to bude jiné, intimnější než tehdy. Mé ruce nebudou jen nevinně přejíždět po jeho penisu. Možná ani Louiho prsty nebudou znovu laskat mou... při té vzpomínce toužebně zavzdychám a sevřu k sobě stehna.

"Copak je, maličká?" Poznal, že něco není v pořádku. Začne mne znovu hladit po stehně.
Zhluboka se nadechnu. Nevím, zda mu tohle dokážu říct, ale Louis pochopí sizuaci. "Nestyď se."
"Nevím, jestli budu schopná... mám strach. Nic o tom nevím. Nevím, co po mně chceš. Nevím nic o sexu, nebudu vědět co mám dělat!"

Nedokážu se na něj podívat. Obávám se jeho reakce. Ruka zmizí z mého stehna. V autě je ticho. Nemluví. Mám pocit, jako by vzduch v autě houstnul. Teď jsem tomu všemu akorát otevřela rakev. Najednou prudce smýkne volantem, až se vyděsím, a zabočí na odpočívadlo, kde nikdo není. Zastaví. Znovu jen ticho. Trvá snad celou věčnost než promluví. Začínám se třást. Co teď přijde?

"Victorie, podívej se na mne." Poslechnu ho. Vezme můj obličej do dlaní a zadívá se mi hluboko do očí. Jsem překvapena. Z jeho pohledu čtu porozumění, klid, péči. Zírám do jeho modrých očí, na okamžik tak málem zapomenu, proč se tohle děje.
"Děláš si obavy zbytečně. Je to jenom ve tvé hlavě. Nemáš mít z čeho strach. Nechci, aby ti leželo v hlavě to, že nevíš nic o sexu. Nepotřebuješ nic vědět. Vše přijde samo, až bude čas. Navíc - už si snad nepamatuješ, jak dobře jsi mě udělala tenkrát u mě doma, hm? Postarám se o tebe, stačí říct. Ukážu ti věci, o nichž se ti ani nesnilo."

Jen zhluboka dýchám a nemám na to co říct. Přikývnu a víc se tváří opřu o jeho dlaně. Políbí mne na čelo a zeptá se: "Lepší?" Znovu přikývnu. Loiusovy ruce zmizí z mé hlavy a znovu se chopí volantu. Opřu se o okýnko a jen tak se dívám ven, pomalu usínajíc.