Doctor

14.

Pohled Louise

Vyběhla ven jako neřízená střela. Býval bych šel za ní, ale po žádosti, abych ji omluvil, jsem usoudil, že ji mám nechat na chvíli osamotě. Pořád mi nedochází co se stalo. Nevypadalo to, že by se jí udělalo jen tak z ničeho nic nevolno od žaludku. Vždyť pila jen vodu. Spíš ji znepokojila některá z mých otázek. Dotkl jsem se nevědomky nejspíš nějakého jejího citlivého místa. 

Povzdechnu si a podepřu si zhrzeně hlavu o ruku na stole. Měl jsem si dávat větší pozor. Sakra. Ale jak jsem něco takového mohl vědět? Pokládal jsem jí naprosto normální otázky, ale ona odpovídala tak zvláštně, nedostupně... Svým způsobem mne to i přitahovalo. 

Možná byla jen nervózní a tenhle nezvyk v ní vyvolal nějaké velké nervové napětí, které jí neudělalo dobře. Nevím. Možná se smíchaly všechny ty faktory dohromady, což by i sedělo. Ruce se jí naráz začaly třást, její dech byl zdychlený, formulace vět nepřesné a to, co řekla... Vážně jsem si mohl některé věci odpustit, i když jsem nemohl ani ve snu tušit, co to s ní udělá. Přece jen jsem gynekolog, ne psychiatr.

Odstrčím sklenici s vínem. Teď už na něj ani nemám chuť. Naproti mně zůstala jen poloprázdná sklenice vody. 

Nemůžu ji nechat venku samotnou. Ať se děje co se děje. Je mi jasné, že s ní něco není v pořádku. Chci jí pomoct, tolik mi na ní záleží. Ale musím být opatrný. Musím jí nechat svobodu, ať se sama rozhodne, co mi odhalí a co skryje. Nesmím jí ublížit. Jinak bych si to vyčítal do konce života. 

Přivolám číšníka. ,,Omluvte mne na okamžik, mé partnerce není dobře. Nechám to tu na chvíli, ale ještě se vrátíme." Oznámím mu.

,,Jistě, pane doktore." Přikývne a opustí náš, tedy teď jen můj, stůl.

Zvednu se a vyjdu ven přes verandu stejným směrem, jako Viktorie. Rozhlédnu se kolem. Spatřím ji, jak sedí na lavičce kus od restaurace otočená zády ke mně. Je shrbená a obličej si zakrývá dlaněmi. Rychle seběhnu schody a dám se na dlažděnou cestičku. 

Nesmím ji ale vyplašit. Je teď tak křehká, tak zranitelná. Zpomalím a odměřeným krokem mířím k ní. Už pár metrů od ní jsou slyšet tlumené  vzlyky. Ach ne! Moje princezna pláče?! To nedovolím. Nedopustím aby se dál jakkoli, čímkoli trápila. Nechci aby byla nešťastná a plná strachu. Nechci, aby jí někdo ubližoval, aby si ubližovala ona sama, nebo abych to byl já, kdo jí ublíží... 

Z úst mezi vzlyky uslyším slabé a žalostné: ,,Proč?" To ve mně vzbudí ještě více lítosti a starosti.

Pomalu a tiše k ní přistoupím. Celá se třese. Shodím ze sebe sako, už se značně ochladilo, i když ty křečovité pohyby nepocházejí jen z pocitu zimy, tím jsem si jist. Ještě o mně ani netuší.

,,Victorie..." Zašeptám opatrně, ale klidně zároveň.

Strne. V následujícím okamžiku jí položím své sako přes ramena jak nejněžněji umím. Nejradši bych ji rovnou objal, ale to si zatím odpustím. 

Když ji tady teď takhle vidím, věci mi samy pomalu částsčně docházejí. Je jasné, že mou holčičku něco moc trápí, ale chudinka to nemá jak a s kým řešit, nemá komu to říct, protože se stydí, nebo má strach, nebo oboje dohromady. Radši se zrovna takle užírá sama sebou. A to ji ničí. Neví jak s tím naložit, děla jí to velké problémy. Ale hlavně, co mi vadí nejvíce, se moc trápí, je nešťastná a uplakaná. Ničí jí to. A ničí to i mne, vidět ji takhle zlomenou.

Ruce ještě chvíli nechám ochranářsky na jejích ramenou, ale po tom, co stuhne, je spustím dolů. Pomalu si k ní přisednu. Máme před sebou ještě dlouhý večer... A ještě delší noc...