Doctor

17.

Pohled Victorie

Nevnímám, jestli je kolem ticho, nebo jestli jsou slyšet něčí hlasy. Můj mozek je stále přesycený pocity a myšlenkami, jež mi kolují v hlavě posledních pár desítek minut. Vzduch kolem se ochladil a stále se mi dýchá špatně. Obloha je potemnělá, brzy se vše kolem ponoří do naprosté tmy. Kolem jezera se rozsvítily malé lucerničky, které by za jiných okolností působily docela romanticky. Teď je vnímám jen jako zdroje světla lemující břeh. V hladině se zrcadlí poslední nachové odlesky červánků, jež stejně brzy vymizí. Stejně jako moje obavy z otevření mého já. Toho, co nás obklopuje všude kolem, si už nějakou chvíli nevšímám. Jediné, co se snažím v onu chvíli vnímat, je rozpadlý stav mého nitra a pozornost osoby sedící po mé levici. Teď je důležité jediné. To, že já dokážu mluvit. A to, že mě on bez soudů poslouchá. 

Bylo to jako kdybych se topila v nějaké hluboké vodě, ze které jsem se nemohla vynořit. Dokud nepřispěchal Louis a nevytáhl mne ve. Teď jako kdybychom zůstávali u břehu, já polomrtvá a on mne křísil a snažil se do mne zpátky vdechovat život. Jestli ve mně ovšem někdy vůbec nějaký byl.

„Šla jsem sem proto, abych byla co nejdál od svého rodného města. Chtěla jsem se postavit na vlastní nohy. Ale hlavně jsem chtěla utéct od všeho, co bylo doma. Matka a tak. Proto jsem šla na tuhle univerzitu. Vážně jsem si myslela, že se vše zlepší, ale nic se nestalo. Místo toho bylo vše snad ještě horší. Najednou jsem tady byla ještě osamělejší, než doma. Mám pocit, že na mne vše padá, možná jsem si pořád nezvykla na vysokoškolský režim studia, nebo na nové prostředí, nebo je to tím, že mne celý život někdo koordinoval a teď najednou se nic neděje a mám tolik možností, které neumím využít. Ze strachu.
Najednou se ve všem ztrácím. Nevím, nejsem si jistá v tolik věcech. Jestli jsem udělala správně, že jsem odešla, co si o mně myslí má matka, nevím, jestli je dobře, že jsem šla zrovna sem, zrovna studovat tenhle obor, nevím, jestli tu práci chci dělat, nevím, co od života chci... Nevyznám se v sobě. Nevyznám se v životě. Jsem ze všeho tak zmatená.
O všem moc přemýšlím, vím, že bych neměla. Stejně k ničemu nedospěju, k ničemu to není. Akorát mě to ničí a jsem ještě víc zmatená. Kolikrát o ničem přemýšlet nechci, ale nemůžu si pomoct. Neumím vypnout. Neumím na nic nemyslet a tím pádem se nestresovat. Mnohdy to přijde samo od sebe. Prostě jen tak. A nechce to jít pryč. Nutí mne to znovu a znovu se užírat nad vlastním životem. Jindy to třeba přišlo úplně samo, když jsem to nečekala. Třeba v noci, nebo ráno těsně po probuzení, ve vlaku cestou domů... A někdy, vlastně teď většinou pořád...," hlas se mi na chvíli zlomí, ale s velkým vynaložením sil ho zas chytnu. „Se při tom stává to, že ani nevím, co se se mnou děje." V ten okamžik se při těch vzpomínkách znovu naplno rozpláču, jak je mi všechno to pitvání nepříjemné.

Louis se na mne dívá s hlubokým soucitem v očích. „Klid, drahá. Dýchej, hezky zhluboka. Nádech a výdech." Přikyvuji na jeho radu a snažím se ji následovat. Jakž takž pravidelně nadechuju a vydechuju, dokud se znovu sama nerozpovídám.
„Třásla jsem se. Měla jsem návaly horka, nebo zimy, zničehonic. Bolela mě hlava, pálil mne žaludek. Bylo mi špatně, někdy i na zvracení. Párkrát jsem opravdu zvracela. Celkově mi bylo zle. Tlouklo mi srdce v šíleném rytmu, těžko se mi dýchalo, kolikrát se mi točila hlava, ale teprve minulý týden jsem vážně omdlela. Nemohla jsem spát, pořád se mi hlavou honilo všechno to..." Zajíknu se. Už se mi nechce o tom dál hovořit.

Všechno je ve mně jako jeden velký střep, z něhož se čas od času kousek odlomí a bolestně bodne. Teď už jako by se zdálo, že mírně povolil. Ale někdy, když rána povolí, střep se zabodne ještě hlouběji. Stydím se za to. Ale zároveň z nějakého důvodu věřím Louisovi, že mi dokáže pomoct. Tolikrát jsem snila o tom, že jednou přijde do mého života někdo, kdo ten střep ze mne vytáhne, ránu ošetří a pomůže jí se zahojit. Když to nedokážu já sama.