Doctor

4.

Pohled Victorie

Někdo mě něžně pohladí po vlasech a podobný dotyk ucítím i na své dlani. Chci zjistit, kdo to byl, ale mám zavřené oči. Pokaždé, když se je snažím otevřít, začne mě šíleně bolet hlava a stejně se mi to nepodaří, neboť má víčka jsou příliš těžká. Zkusím aspoň něco říct, ale výsledek je stejný.
,,Victorie...," dolehne ke mně jakoby z dálky. Ten hlas je mi povědomý.
,,Victorie," uslyším znovu své jméno, tentokrát už kousek ode mne. Pomalu nahmatám ruku, jež mne hladí a lehce ji stisknu.
Znovu se pokusím otevřít oči. Tentokrát to jde lépe. Víčka se mi rozlepí a tenkou škvírou mžourám a snažím se rozpoznat siluetu osoby sklánějící se nademnou.
,,Victorie, už je to dobré." Zašeptá a já poznávám konečně tón hlasu.
Patří doktoru Tomlinsonovi.
Teď se mi podaří oči otevřít úplně a otevře se mi pohled na modrookého vysokého muže. Několikrát zamrkám.
Co se děje? Kde to jsme? Co se stalo?
Chci promluvit, ale k ničemu nedojde.
Doktora Tomlinsna už vidím ostřeji. Hladí mne pomalu po spánku, což mne má uklidňovat. Druhou rukou mne stále drží od doby, co jsem ho za ni chytla.
Přesto mě přepadne panika a v hlavě se mi víří tisíc otázek. Veškerou sílu, a že jí není mnoho, vynaložím k tomu, abych je vyslovila nahlas.
,,C-co se stalo?" Vydám ze sebe konečně.
,,Victorie," začne potichu klidným hlasem. ,,Omdlela jsi, když jsi šla z nemocnice. Našel jsem tě venku přede dveřmi. Byla jsi v bezvědomí, ale už je to dobré. Je to pryč. Nebylo možné tě nechat v nemocnici, tak jsem tě odvezl k sobě domů. Neboj, jsi v bezpečí. Neublížím ti. Budeš v pořádku..."
Šokuje mne to, co uslyším. Začnou mi stékat slzy po tvářích. Vážně jsem ondlela. Celá tahle situace mne vyděsila.
,,Jak to? Nic z toho si nepamatuji," vzlyknu.
On se skloní víc ke mně. Rukou začne něžně otírat moje slzy.
,,To je normální, zlatíčko. Bylo toho na tebe moc a k tomu ten nízký tlak... Potřebuješ si odpočinout."
Má pravdu. Musím zpátky na kolej, tam si dát sprchu a pak už jen spát. Vlastně ani nevím, kolik je hodin.
,,Jak dlouho jsem byla v bezvědomí?" Zeptám se znovu vyděšeně.
,,Asi půl hodiny. Není to nic vážného. Jediné, co potřebuješ, je pořádně se prospat," usměje se.
Přikývnu a úsměv mu oplatím. Bylo od něj tolik ohleduplné, že se o mně postaral a určitě si dělal tolik starostí.
,,Děkuji," vděčně stisknu jeho ruku, když si uvědomím, že ho stále držím. ,,Děkuji, že jste mě zachránil a ujal se mne. Jsem vám tolik vděčná."
To možná znělo trochu přemrštěně, ale i tak mu to vykouzlí úsměv na tváři.
,,Neděkuj, to je samozřejmost." Jeho skromnost se mi líbí. Cítím, že se opět červenám.
,,Ale vždyť přece nemůžu být u vás doma..." Namítám. Zvednu hlavu a snažím se posadit, ale zastaví mě prudká bolest hlavy. Bolestí sevřu víčka k sobě a musím si opět lehnout.
Tomlinson se na mě starostlivě podívá.
,,Samozřejmě že můžeš. Potřebuješ se prospat. Spánkem se ti vše urovná v hlavě a výrazně se ti uleví," hladí mne po vlasech. ,,Jen spi, holčičko."
Nejspíš mu budu muset dát za pravdu. Třeba mi bude vážně lépe. Ale stejně je divné, že jsem u něj doma.

Stále mne uklidňuje jeho hlazení a víčka se mi pomalu klíží. Proto zavřu oči a pomalu upadám do říše snů. Poslední co ucítím jsou jeho rty na mém čele...

-

Když se konečně probudím, cítím se o mnoho lépe, hlavně odpočatě a ne tolik malátně. Opatrně otevřu oči, aby mě opět nezačala třeštit hlava a rozhlédnu se po místnosti. Pan Tomlinson sedí na židli naproti mně a kouká do mobilu. Mírně se zavrtím, abych na sebe upozornila. Okamžitě vzhlédne ke mně. V očích mu zajiskří a v mžiku sedí na kraji postele.
,,Jakpak je mojí krásné pacientce?"
,,Už mnohem líp, děkuji," usměju se.
,,To rád slyším."
Měl pravdu. Je mi mnohem líp. Bolest hlavy ustoupila a únava je také ta tam. Jediné, co mě stále znepokojuje, je fakt, že ležím u svého gynekologa v doma v posteli a že to byl on, kdo mne poprvé viděl nahou a kdo se mě dotýkal jako první. Jako bych cítila jeho ruce na svém těle ještě teď. Na7d touto příjemnou představou se mírně zachvěju a zakroutím hlavou.