Doctor

12.

Pohled Louise

Srdce mi poskočí, když se z jejích úst ozve souhlasná odpověď a přijímá tak mé pozvání na večeři.
Teď budu mít konečně možnost ji více poznat. Po očku jsem sledoval, jak se obléká. Myslím, že až se budeme vracet z restaurace, její oblečení se bude nacházet kdekoliv, jen ne na jejím těle.
Zapíšu pár údajů do její karty a také se převléknu. Můj brouček mne rovněž nenápadně pozoruje a červená se při tom. Usměju se nad tím. Líbím se jí. Je rozkošná
Už se nemůžu dočkat, až ji opět budu mít po svém boku. A co se bude dít potom? Dej se vůle boží...

,,Doufám, že mi cestou zase neondlíš," zažertuju na její adresu.
Zasměje se svým roztomilým smíchem a znovu se začervená.
,,Ne že bych tě nechtěl mít znovu u sebe v pelíšku," přitáhnu si ji k sobě do objetí. ,,Ale rád bych si užil hezký klidný večer."
,,Já také," zaboří mi hlavu do hrudníku.
Vdechnu sladkou vůni jejích vlasů, chvíli ji ještě takhle objimám a užívám si blízkost jejího těla. Chtěl bych, aby tato chvíle nikdy neskončila, ale je tolik věcí, které ještě chci...
,,Můžeme vyrazit?"
Victorie se odtáhne a přikývne. Položím jí ruku kolem ramen a společně opouštíme prostory nemocnice. Za nedlouho jí už otevírám dveře od auta. Nastartuju a pohlédnu na ni. Nervózně si pohrává s prsty a kouka ven z okýnka. Lehce položím svou dlaň na její stehno. Leknutím sebou škubne, jelikož to zřejmě nečekala. Musím se tomu zasmát.
,,Klid, Victorie. Vypadáš trochu nesvá."
Začervená se a sklopí hlavu. ,,Jsem nervozní. Nechci nic pokazit."
,,Ale jdi ty," začnu její stehno pomalu hladit. ,,Vše bude v podě. Jen se hezky uvolni. Jako kdybys byla u mě v ordinaci na křesle..." No... tak tohle byl blbej příklad.
Jenže Victorii to kupodivu rozesměje. Moje beruška se směje! Miluju její smích, její úsměv... Ji celou.
,,Hlavně klid. Už tam budeme."
,,Kam vlastně jedeme?"
Malá a zvědavá. Líbí se mi čím dál víc.
,,Nech se překvapit, doufám, že se ti tam bude líbit," spiklenecky na ni mrknu a už dál nemluvíne.
Všiml jsem si, jak se zachvěla, když jsme vyjeli z města a zahli do oblasti, kde řídne civilizace a nastupuje spíš divoká příroda, lesy, louky a klid.
Silnice jsou skoro prázdné, tak jsme se bez problému dostali až na místo.
Zaparkuji před svou oblíbenou restauracíi a vystoupím, abych mohl své princezně otevřít dveře.

Pomalu vyleze z auta a rozhlíží se po okolí. S pootevřenou pusou vydechne: ,,To je nádhera! Nikdy jsem tu nebyla."
,,Líbí?" Usměju se a v duchu se musím pochválit.
S roztomilým úsměvem přikývne.

Vše vypadá tak dokonale. Ticho, klid, kolem nás jen hory v dáli, les, louka, jezero a menší krásně zařízená secesní restaurace. A samozřejmě ona.
Jakmile se rozejdeme směrem k bílé budově, vezmu ji něžně okolo pasu a přitáhnu si ji blíž k sobě. Bylo by moc troufalé už teď ji vzít za ruku. Nechci ji vyplašit, nebo něco zbytečně uspěchat. Přece jen je stále tak nevinná.
Když se teď dotýkám jejího pasu, vše působí naprosto dokonale. Jakoby vše bylo, jak má být. Já, Victorie, moje Victorie, tady.
Zároveň se mi však začnou hlavou honit obavy. Co když mne nebude chtít? Nejsem na ní moc starej? Co když něco totálně pos*ru? Ne ne ne, dám si víno a vše bude OK. Vlastně... kdyby něco z toho byla pravda, přece by se mnou nešla, ne?

Pohled Victorie

Cestou v autě jsem se snažila trochu uklidnit, ale hlavou mi stále vířily pochybovačné myšlenky.
Určitě se něčím ztrapním, jako vždy. Nebo nebudu vědět, co říkat. A i kdyby... určitě bude chtít vědět něco o mně a na mně nic zajímavého není. Určitě se se mnou bude nudit. On je oproti mně tak pozorný, inteligentní, zkušený a šarmantní. Já jsem jen...

Z přemýšlení mne vytrhne jeho ruka spočívající na mém stehně. Mírně sebou trhnu leknutím.
,,Klid, Victorie. Vypadáš trochu nesvá."
Ma pravdu. Sklopím hlavu a odpovím: ,,Jsem nervozní. Nechci nic pokazit."
,,Ale jdi ty," začne moje stehno pomalu hladit. Jeho dotyk a hlas jsou opět tak uklidňující. ,,Vše bude v podě. Jen se hezky uvolni. Jako kdybys byla u mě v ordinaci na křesle..."
Tomuhle se musím zasmát.
,,Hlavně klid. Už tam budeme."
,,Kam vlastně jedeme?" Zeptám se.
,,Nech se překvapit, doufám, že se ti tam bude líbit," s úšklebkem na mě mrkne. Tohle tajemno mne přitahuje. Ale na druhou stranu mohu jen doufat, že mne nenechá někde v lese. Ne, to ne. Věřím mu.

Najednou opouštíme město a krajina kolem se mění v divočinu. Pozoruji, jak se za oknem míhají stále hustší stromy, lesy, jež na chvíli zmizí a nahradí je louka. Takhle to jde stále dokola, dokud Louis nesjede z hlavní cesty kamsi do neznáma. Začne ve mně kolovat strach z toho, kam to vlastně jedeme. Jakmile se však před námi rozprostře mýtinka s pár stromy, jezerem a menší roztomilou bílo budovou uprostřed, na veškeré obavy zapomenu. To místo je dokonalé!

Louis zaparkuje vedle dalších pár aut a vystoupí. Opět mi gentlemansky otevře dveře od auta a nechá mne vystoupit. Rozhlížím se se zájmem všude kolem sebe.
Z každého kouta dýchá jakási uklidnující a mírumilovná atmosféra. Toto místo je tak bezstarostné a nezkažené. Jediné, co je zde slyšet, je zpěv ptáků, šum okolnívh lesů a nevinné šplouchání vlnek na nedalekém jezeře.
Neudržím se a úžasem vydechnu:
,,To je nádhera! Nikdy jsem tu nebyla."

Myslím, že jsem právě objevila své nejoblíbenější místo na světě. Jakoby mi tu nic nechybělo. Jen tahle nádhera kolem, já a Louis. Zkrátka štěstí.

,,Líbí?" Usměje se pobaveně Louis. Jen se začervenám a mlčky přikývnu.

Jeho ochranářská paže se obmotá okolo mého pasu. Teplá dlaň spočine na mém boku. Vede mne dovnitř do restaurace, která mi vzhledem k tomu všemu okolo připadá jako pohádkový zámek.

Uvnitř je plná květin, bílých stolů a židlí. Číšník nás mile pozdraví a ukáže na volné stoly. Až na 3 páry zde nikdo kromě nás dvou není.
Louis mne vede až na konec místnosti, kde se nachází menší terasa s nepopsatelným výhledem. Nacházíme se nyní daleko od všech máme plné soukromí. Pod námi se rozprostírá hladina jezera, v níž se zrcadlí červánky a rudá záře zapadajícího slunce.

Proč je vše tak neuvěřitelně dokonalé? Až se mi z toho chce brečet. Takhle to nemůže trvat věčně. Něco se určitě pokazí. Jako vždy. A bude po veškeré kráse.

Z rozjímání mne vytrhne až Loui, který mi odsouvá židli, abych se mohla posadit. Sám se posadí naproti mně.

Snažím se ho svým nevinným úsměvem ujistit, že je vše v pořádku a zároveň ze sebe chci sama setřást nervozitu. Ale to už k nám spěchá číšník s jídelníčkem.

#😍😍😍