Doctor

25.

Zdravím,
nejdříve bych Vám ráda poděkovala za hezké zprávy a reakce k předchozím příspěvkům (především k Oznámení). Moc mě to potěšilo a vážím si toho.
Teď už přeji jen příjemné čtení, snad se bude líbit. Díky ☺❤

Pohled Louise

Přesně jak jsem si to vysnil dnes v noci. Vše kolem vyhlíželo tak nevinně. Klid. Panenská příroda. Louky a kopce porostlé svěží trávou a poseté květinami, jejichž stébla čechral svěží vánek. Drobné kvítky veselých barev byly samotným zobrazením nevýslovné něhy. Na kůži mne hladil osvěžující vítr a paprsky ranního slunce příjemně hřály. Nebe bez mráčků, blankytně modrá obloha, v dálce bylo slyšet šumění moře. Příjemné ticho sem tam narušil zpěv ptáků, nebo bzučení hmyzu. Čerstvým vzduchem se linula vůně rosy, květin a trávy, která mě šimrala na odhalených kotnících, když jsem stoupal do kopce. Na úpatí jsem zastavil a znovu se rozhlédl po kraji. Nasával jsem vzduch a atmosféru tohoto místa z plných plic. Za okamžik se vedle mě objevila i Victorie. Světle hnědé zvlněné vlasy jí poletovaly kolem obličeje. Oděná v bílém tričku působila víc než neposkvrněně. Vypadala jako panenská antická bohyně dobra, kterou by měli všichni uctívat a řídit se jejím příkladem. Vše kolem, kamkoliv vstoupila, působilo dojmem, že je tento kus světa v pořádku. Jen díky tomu, že tam byla ona.

Takhle nějak jsem si představoval hmatatelnou nevinnost.

Pomalu jsem k ní přistoupil blíž, jemně jsem si ji otočil k sobě. Zadíval jsem se do toho něžného obličeje. Nevinné oči, smyslné rty, které nevědomky vyzývají k polibku, něžně vyhlížející tváře, jemné vlasy spadající neposedně do čela. Konečky prstů se dotknu její kůže na líčku. Vnímám tu sametovou jemnost. Sjedu prsty na její štíhlý krk, zkoumám její klíční kosti. Neposedné vlásky jí pomalu odhrnu na záda. Se zájmem mlčky pozoruje mé počínání. Dotýkám se jejích hubených rukou, přejíždím po jejích předloktích, po hřbetu roztřesených rukou. Sleduji její ztěžklý pravidelný dech. Netuší, co teď dělám, kam tím mířím, stejně jako já. Je to tak uklidňující a vzrušující zároveň, cítit její tělo, mít ji blízko. Ukájím tak svou touhu dotýkat se čistoty a nevinnosti.

Vše je do nejmenšího detailu dokonale neposkvrněné, až na jedinou věc široko daleko: mé myšlenky na Victorii -  jsou tak neslušné, špinavé, podmíněné vášní a chtíčem. A když si vzpomenu, že jimi ve své fantazii špiním právě něco tak čistého a posvátného, jako je Victorie, zastydím se. Dech se mi zadrhne někde hluboko v krku.

Naposledy sjedu prsty po hřbetu jejích rukou a o krok poodstoupím. Mé nohy jsou najednou vratké, jen stěží udržím rovnováhu, posadím se do trávy a opřu se o balvan, který tam stojí. To dokonalé stvoření na mně pozná, že je něco v nepořádku. Ani nestačím mrknout a klečí vedle mě s ustaraným výrazem ve tváři a strachem v očích.

"Loui..." Vydechne vyděšeně.

Znovu jen zvednu ruku k její tváři a jemně ji pohladím. Přeruším ji, než stačí něco dalšího říct. "Jsi tak nevinná, nezasloužím si tě, nikdo si tě nezaslouží..."

"Co to povídáš...?" Přiložím si ukazováček ke rtům, abych ji umlčel. "Pšššt. Kdybys jen věděla, Victorie..."

Nevinně zamrká a tázavě na mě pohlédne.

"Kdybys jen věděla," zopakuji. "Co se honí v mé hlavě. Je to tak neslušné a svými představami stírám tvou vzácnou nevinnost. Kdybys jen tušila, už dávno s takovým zvířetem, jako jsem já, nejsi."

Skloní se ke mně a pohladí mne po tváři. Její dotek je jako svaté pomazání. Jako dotek nebes. V duchu křičím: Nedotýkej se mě, ušpiním tě. Ale ne, ona se mě dotýká jako sebe rovného. Samozřejmě po jejích dotecích prahnu jako poutník v poušti po vodě. Beru však její ruku na mé tváři jako něco, co se nedostane každému, nebo spíš nikomu jinému - jako vzácnost, kterou bych měl patřičně docenit.

"Lou," špitne tím svým sametovým, medově sladkým hláskem. Zní to, jako by mne svými slovy chtěla umýt od všeho špatného. "Vždyť ty nejsi žádné zvíře. Jsi úžasný člověk, každý by s tebou chtěl být. Jsi tak jiný než ostatní, kéž by byli všichni jako ty. Nechtěla bych být s nikým jiným."

Zavrtím hlavou. Je tak laskavá, milá a skromná. Lehce položím svou dlaň na její ruku spočívající na mé tváři. Nechci, aby ji dála pryč. Jsem sobec.

"Co mi tajíš, Loui?" Naprázdno polknu. Jsem si vědom toho, že až mou odpověď uslyší, možná uteče. Pokud se tak stane, nechám ji jít. To já jsem v této realitě v linii protivníků a poražených. Ona jen tiše odpluje jako neposkvrněný anděl.

"Victorie, jsi tak nevinná a já jen přemýšlím o tom, jak tvou nevinnost zničit. Chci se tě dotýkat, něžně, ale i vášnivě, drze a hrubě. Nikdy bych ti však neublížil. Chci se tě dotýkat na místech, na něž jsem měl možnost sáhnout doposud jen já. Chci tě líbat. Všude. A chtěl bych, abys mi to stejnou měrou oplácela. Toužím po tvých dotecích. Chci celé tvé čisté tělo, se vším všudy. Chci ti být co nejblíž. Chci tě mít ve své moci. Chci, aby ses mi sama odevzdala. Můžu ti přinést takovou rozkoš, o které se ti nesnilo. Byla bys jen moje. Označil bych si tvou sametovou kůži a dělal bych s tebou tolik nemravných vzrušujících věcí. Vždy jsem toužil po nevinné, nezkušené, nezkažené krásce, jako jsi ty. Už jsem přestával doufat, že někoho takového najdu. A teď, když tě konečně mohu mít, uvědomuji si, jak moc bych si tohle všechno neměl dovolovat k někomu tak vzácnému, jako jsi ty. Tak dlouho jsem po tobě toužil a ty jsi opravdu tady, můj sen se stal skutečností a já? Jediné, nad čím dokážu přemýšlet je to, že tě budu ojíždět jako děvku. Jsem špatný člověk, vidíš?"

Zalapala po dechu, když jsem konečně dokončil svůj monolog. Koušu si nervozitou dáseň a má duše se mi v hrudi otřásá. Pustím její ruku, tu svou nechám volně spadnout do trávy. Těžce oddechuji a abych nemusel sledovat nejistotu v jejích očích, když se snaží vstřebat má slova, raději zavřu oči.

Na svém levém líčku ucítím také stejně jemný dotek její druhé ruky. Na krku mě pošimrají její dlouhé vlasy. Pomalu otevřu oči. Sklání se nade mnou, hledí mi do očí a otevírá mi pohled do její čisté duše. Její plné růžové rty se pohnou. "Nejsi špatný člověk, Louisi. Jen kvůli těmto myšlenkám? Ne, jsi laskavý, milý, pozorný, tak empatický, nápomocný." Vidí ve mně jen to dobré. "A tohle?" Pokračuje. "Proč se s tím trápíš? Moje nevinnost... Nikdy bych ji nedala nikomu jinému, než tobě, pokud bys o to stál. A až by se tak stalo, to všechno, co bys se mnou chtěl a mohl dělat, by nic nezměnilo. Stále bys to byl jen ty, kdo mé tělo a duši získá. Cítila bych se špinavá jen kdybych nedala své tělo jedinému muži. A to nechci," vydechne.

Její sladká slova mi posílají elektrické šoky přímo do srdce. Buší mi tak silně, že to musí být zřetelné i na mé hrudi zakryté tričkem. Čekal jsem cokoliv, ale místo prchající šokované Victorie se mi zjevila opět ve svém ještě lepším světle. Je okamžik od okamžiku dokonalejší a dokonalejší. Když se mi konečně podaří nadechnout, mohu také něco říct. Ale netuším co, stále tomu nevěřím. Chce se mi jen brečet štěstím, ale udržím své city na uzdě. "Victorie..." Vydechnu jen. Hladí mne po tvářích a dívá se na mne ustaraným pohledem. "Pokud to myslíš vážně..." Pohladím ji po líčku. Tom hedvábném, spanilém líčku a zadívám se na její rty. "Polib mne."

Vykulí na mě svá vyděšená očka. Laskavý vlídný pohled vystřídají obavy. Vím, že sama ještě nikoho jako první nelíbala. Nechci po ní žádné vášnivé francouzské polibky, ani obratné pohyby jazykem. Stačí mi jen letmý dotek rtů jako důkaz.

Skloní se blíž ke mně. Vlásky jí spadnou do čela. Něžně jí je odhrnu zpět za ucho. Rty se jí třesou, je nervózní. Přibližuje se stále níž, až cítím její dech na své kůži. Pootevřu rty a zavřu oči. Dýchám, jako kdybych běžel maraton, srdce mi div nevyskočí z hrudi, opatrně pokládám dlaně na Victoriina záda. A pak... ucítím na svých rtech ten nepopsatelně něžný a uspokojivý dotek jejích sladkých, měkkých rtů, který pro mne znamená stvrzení věčnosti...