Doctor

27.

Pohled Louise

Je lehká jako vánek, který příjemně ovívá vše kolem. A její sametová kůže se té mé dotýká stejně jemně. ,,No tak, už mne nemusíš nosit," chichotá se.

,,Ale já chci," políbím ji na nos. Cítím se příjemně uvolněný. Je mi dobře. Jako kdybych vypil půl láhve dobrého vína jen tak na chuť, nebo prožil orgasmus s Victorií. Nic z toho se nyní nedělo, pokud vynechám dnešní ráno.

Dorazíme opět k autu. Victorii položím na zem a galantně jí otevřu dveře. Slušné vychování je věc jedna, vidět její úsměv a červenající se tváře je věc druhá.

,,Dlouho jsem nikde takhle nebyla."

,,Já také ne. Alespoň ne s někým. Když už jsem chtěl někam zmizet, chtěl jsem být sám."

,,A dnes ti nevadilo, že jsi nebyl sám?" Zeptá se.

,,Ne. Nevadí mi být s tebou. Nejradši bych s tebou byl už napořád, každý den, každou noc, trávil bych s tebou klidně každou volnou chvíli." Chytím ji za tuku a ona mi ji k mé úlevě stiskne. Znamená to, že jsem ji svými slovy potěšil?

Zadívá se na mne toužebným pohledem, který jsem u ní snad ještě nespatřil. Snaží se mi tím dát najevo, že přemýšlí o tom samém, nebo snad je za ním i něco víc? Hned to zjistím. ,,Copak, maličká?"

Trhne sebou, jako kdyby nebylo jejím záměrem mi něco dokazovat. ,,Nic," začervená se.

,,No tak..."

,,Tohle mi zatím nikdo neřekl - že by se mnou rád trávil čas, však víš. Nejsem na takové jednání zvyklá."

"Myslel jsem to vážně. Proto se tak červenáš? Proto ten zvláštní pohled?"

Volnou rukou začne žmoulat okraj trička. Tahle její gesta už jsem dávno prokouknul. Nadechne se a pak konečně promluví: "Je to strašně divné, ale kdybys neřídil, asi bych tě políbila." Ach, Victorie, děláš mi takovou radost!

,,Kdybych neřídil?" Podívám se do zpětného zrcátka, ale silnice je úplně prázdná. S klidem chci sjet ke krajnici, v tom si ale všimnu odbočky na lesní cestu. Pneumatiky šramotí o štěrk, když z hladkého asfaltu sjíždím na neupravený povrch, který se pomalu mění jen v uježděnou hlínu. Zajímalo by mne, kam taková cesta vede, i když to není vůbec podstatné. Jediné, co teď chci vědět je, jak chutnají Victoriiny rty, když mne políbí sama od sebe.

Victorie nejspíš vytušila, o co se snažím a na nic se nevyptává. Když zajedu dostatečně hluboko do lesa, kde nejsme na dohled z hlavní silnice, zastavím. Chytnu ji za druhou ruku. Nacházíme se na mechové mýtince s hustým porostem jehličnanů.

Nasadím svůj typický úsměv. ,,Pořád mě chceš políbit?"
Sklopí pohled, zrudne a přikývne. Opřu se zády o jeden z nedalekých stromů a pohledem ji přímo vyzývám k polibku.
,,Lou?"
,,Už jsme se líbali, Victorie. A líbilo se ti to," namítnu, i když dobře vím, kam směřuje.
,,To ano, ale..." Její dech ztěžkne a její tón hlasu se opět změní na ten stydlivý a nesmělý. ,,Vždycky jsi to byl ty, kdo začal. Nikdy jsem to nedělala... nevím, jak začít." Čekal jsem to. Má strach, že nebude dost dobrá.

Pohladím ji po vlasech. "Neboj. Už sis někdy představovala, jak někoho líbáš?" Přikývne. "Tak to udělej přesně tak, jak to chceš ty. Nespěchej, v klidu."

Chvíli na mne kouká. Její dlaň v té mé se mírně chvěje. Po chvíli se ke mně nakloní. "Můžu?" Zašeptá. "Ano, Victorie..."

Volnou rukou se opře o mé rameno a přitáhne se ke mně. Je tak blízko že na krku cítím její zrychlený dech. Mé očekávání a vzrušení se také stupňuje a mé tělo na to reaguje. Victoriina blízkost je mi tak příjemná, i když se její rty stále nedotýkají těch mých. Dává si na čas, ale já si to užívám. Blaženě přivřu oči.

Najednou je až moc blízko, ale jako by se bála se mě dotknout. Nejdříve cítím tak jemný a krátký dotek, že si skoro nejsem jist, zda byl skutečný. Ale pak se Victorie znovu lehce otře o mé rty. Sice z toho cítím nervozitu a nezkušenost, ale zároveň také touhu. Udělá to znovu. Jen mne svými rty zašimrá, a potom zase. Je to tak jemné a něžné, že se mi z toho třesou ruce a ježí chlupy.

Pomohu jí a pootevřu rty. Všimne si toho a váhavě nechá zapadnout své do těch mých. Počíná si zatím váhavě, trochu nejistě, až nemotorně. Začnu ji hladit po zádech. Opatrně mne líbá ve strachu, aby něco nepokazila.
Na okamžik se odtáhne, ale já ji nenechám. "Victorie, nepřestávej, líbí se mi to," vydechnu a chci víc. Přitáhnu si ji za zátylek k sobě. Znovu své rty jemně přiloží na mé. Mučivě pomalu mne líbá, ale já jí to trpělivě oplácím. 

Jsem to já, kdo se odtáhne jako první. Victorie si to vyloží po svém. "Jsem špatná?" Sklopí pohled a posmutní.

"Ne, ne má lásko," pohladím ji po tváři. "Jsi dokonalá, jen chci cítit něco víc, než jen tvé rty." Vytřeští oči a mně je hned jasné, na co myslí. Proto se musím uchechtnout. "Myslel jsem ruce." Viditelně se jí uleví. Úlevu však okamžitě vystřídá nejistota, možná až panika. Rozhlédne se po okolí. Nikde nikdo.

"Tohle není dobré..." Netuším, co jí tak náhle popadlo.

"Co se děje?"

"Já nevím."

Pohled Victorie

Najednou mám hodně divný pocit, že se něco stane. Tělo se mi začíná třást, cítím zvláštní, nepříjemný tlak v podbřišku a z to nedávné líbání tomu taky moc nepřidalo. Mám pocit, jako bych se měla každou chvíli rozplakat, i když mi k tomu Louis nezavdal důvod.

"Victorie," pohladí mne jemně po tváři a starostlivě si mne prohlíží, jak to má ve zvyku jen on. "Nemusíš se děsit. Bylo to úžasné. Žádná dívka nelíbá tak dokonale jako ty," snaží se mne ukonejšit. Musím mu lézt na nervy.

"Já vím, tedy ne... ach bože, nevím, co se teď děje, cítím se... nějak divně," svěřím se.

"Není ti dobře?" Zavrtím hlavou. Louis proto rozhodne, že pojedeme zpět k němu domů. Cítím se trapně. "Nemusíš kvůli mně... vlastně se asi nic neděje, jen..." Přeruší mne.

"To nic. Pokud se necítíš dobře, nebudu tě do ničeho nutit a vůbec. Měla bys odpočívat."

Proklínám se za to, že jsem vůbec něco dala najevo. Vše jsem tím zkazila. Teď už je ale pozdě, protože jsme znovu na silnici a míříme zpět k Louisovi domů. "Omlouvám se, nechtěla jsem tě takhle obtěžovat," cítím se provinile.

"Ale Victorie, ty za nic nemůžeš, vždyť se nic nestalo," usměje se na mě.

"Já vím, ale stejně. Nechci to dramatizovat. Jen mne trošku zabolelo břicho a cítím se trochu unaveně a sklesle, to je celé."

"Bolí tě bříško, beruško?" Zamračeně na mě pohlédne. Jen mlčky přikývnu.

"Hmmm... možná bych tě měl vyšetřit, až přijedeme."

Polknu. "To nebude nutné. Vlastně mne nic nebolí..." I když jakmile to dořeknu, pocítím ten tlak znovu. Trochu si kvůli tomu upravím bezpečnostní pás, aby mne neškrtil přímo na onom  místě.

Louis je samozřejmě opět velice všímavý. "To vykládej někomu jinému, Victorie. Nebudeme o tom diskutovat, hned jak přijedeme..." Prsty naznačí pohyb, v němž se nejspíš budou nacházet mé nohy.