Autumn Love (S.M.)

Kapitola 1

Za okny naší roubenky se vine závoj husté mlhy. Ležím ve vyhřáté posteli pod peřovou přikrývkou, která mi sahá až k bradě. Dívám se na okenní skla posetá miliony dešťových kapek. Nechám spadnou svá oční víčka a zaposlouchám se do zvuku deště tříštícího se o sklo. Onen zvuk uvolňuje mou mysl a odnáší ode mě všechny starosti.

Teplá postel se nechce vzdát mého těla. I tak se vymotám z peřin a několika kroky se dostanu k oknu. Ihned jakmile ono okno otevřu, tvář mi ofoukne studený vítr. Lehce se pousměji, zavřu oči a zhluboka se nadechnu. Ve vzduchu je cítit vlhká vůně tlejícího listí a především příjemná vůně zářijového deště.

Podlaha z ořechových prken je nepříjemně studená, tudíž mé celé tělo poseje husí kůže. Stoupnu si na huňatý kobereček před zrcadlem a zadumaně pohlédnu na svůj odraz v tom prapodivném skle.

Mé karamelové vlasy dosahující kousek pod ramena se od přírody všelijak kroutí a tvoří tak neupravené, ledabylé vlny. Na mém obličeji jsou nejvýraznější velké, smaragdově zelené oči, které lemují dlouhé řasy. Mým typickým znakem jsou drobné pihy, vyskytující se na nose a částečně také na tvářích. Mé rty jsou úzké, ale zato vyniknou svým výrazně růžovým pigmentem.
Z delšího svetru, který mám právě na sobě, vykukují mé dlouhé, štíhlé a trochu křivé nohy.

Navléknu si hřejivé ponožky, abych neprochladla a vydám se směrem do kuchyně. Náš dům je dosti prostorný, ale jelikož se v každém koutě nachází nějaký nábytek, nepůsobí vůbec chladně a prázdně, naopak velice útulně a hřejivě. U stolu sedí máma, popíjí svou ranní kávu a pročítá dnešní noviny.

Má matka se před pěti lety stala senátorkou. Jsem na ni pyšná, ale od jisté chvíle se vše dramaticky změnilo. Čas spolu trávíme už jen výjimečně. Místo společné snídaně už o páté spěchá do Carver, aby se nezasekla v koloně. A kvůli výborům a zvláštním zasedáním zůstává v práci až dlouho do noci.

Divím se, že tady ještě sedí. Jindy bych už zde našla pouze prázdný šálek, krátký vzkaz a nedočtené noviny nebo blok s poznámkami.

"Dobré ráno," zapnu rychlovarnou konvici a připravím si hrnek se sypaným čajem.

"Dobré," odpoví máma zamyšleně, zatímco svůj pohled ani na chvíli neodtrhne od svého čtení.

"Co píšou?"

"Stojí tady moje řeč. Musíš si to taky přečíst."

"Potom se na to podívám," naliji do svého hrníčku horkou vodu a usadím se ke stolu naproti mámy.
"Jak to, že jsi ještě doma?"

"Dnes začínám až v deset, budu mít proslov za všechny svobodné matky. Přijdeš se podívat?"

"Ráda bych," zalžu, "ale musím být v pekárně."

Převzala jsem útulnou pekárnu po své prababičce. Držím se tradice a všechny dobroty peču podle babiččiných receptů, jen je vždy ozvláštním svým nápadem. Každým dnem se do pekárny velice těším. Jsem tam rozhodně raději než na proslovech své matky. Párkrát už jsem se zúčastnila řečí své mámy, ale ani trochu jsem si to neoblíbila. Dívat se několik hodin v kuse na mámin falešný úsměv, její oblečení, které mi k ní ani krapet nesedí a poslouchat slova, které nikdy před tím nevypustila z úst, je pro mě hotová katastrofa. Jako kdybych ani nepozorovala svou matku, ale zcela cizí ženu, které se žene za penězi a uznáním státu.

Po snídani se převléknu do skořicového svetru a riflových lacláčů. Vlasy si spletu do francouzských copů a do svých kotníkových bot z masivní hladké kůže v cihlové barvě si vezmu vlněné ponožky. Popadnu svůj černý batoh, džísku s kožíškem a vydám se ke svému malému Jeepu.