Autumn Love (S.M.)

Kapitola 11

Domů jsem přijela až kolem jedenácté večer. V celém domě se line černočerná tma. Tiše našlapuji směrem ke kuchyni, kde září slabé světlo žárovky.

"Kde se touláš? Víš kolik je hodin?!" okřikne mě Charlie a já na něj jen tupě zírám.

"Čekala bych, že mě okřikne spíš máma.." ceknu, popadnu sklenku a načepuji si do ní čistou vodu z kohoutku. 

"Konečně se jí podařilo usnout, ale taky se o tebe bála. Řekl jsem jí, že počkám než se vrátíš.. Kdybys alespoň zvedala telefony!" Zvedne opět frekvenci hlasu.

"Není mi pět," překulím panenky.

"Ale pořád si tady doma, tak se podle toho chovej!"

"To máš pravdu, jsem tady doma více než ty," pohlédnu mu hluboce do očí, "laskavě si nehraj na mého tátu, protože jim nejsi a nikdy nebudeš."

"Ráda si takhle drzá?" postaví se a pomalými kroky míří směrem ke mně.

Na sucho polknu a zacouvám dál od něj.

"Neublížím ti, nemáš se čeho bát," jeho hrubý hlas náhle poklesne.

"Nebojím se," snažím se znít přesvědčivě.

"Opravdu?" opře si mě o zeď a přitiskne se, jak nejvíce to jde.

Mlčím a se strachem v očích hledím do těch jeho. 

"Jsi roztomilá, když máš strach," pohladí mě po tváři.

"Charlie, přestaň s tím," můj hlas je tichý a nakřáplý.

"Myslel jsem, že si ráda takhle hraješ."

"Jak to myslíš?'"

"Nevzpomínáš si na tu noc? Když jsi mě jen ve flanelové košili provokovala v kuchyni?"

"Byla to chyba.. promiň," zkroutím obočí a pohledem utkvím na jeho rtech.

Odstoupí ode mě dál a smutně pohlédne k podlaze. 

"Promiň, že jsem tak vyváděl.. Nechci si hrát na tvého tátu ani jim být."

"Na vše co se stalo zapomeneme, dobře? I na tu noc."

"Autumn na to nejde zapomenout.. Bude to znít fakt šíleně, ale zdají se mi o tobě sny."

"Jaké sny?" zeptám se, i když by mi to mělo být úplně jedno.

"Já- nevím, jestli bych ti o nich měl říkat," zhluboka se nadechne.

"Proč ne?"

"Autumn, vždyť chodím s tvou mámou," záporně zakroutí hlavou.

"Jsou to jen sny," špitnu.

"Máš pravdu, jsou to jen sny, proto bych se měl vzpamatovat a přestat si přemítat scénáře, které se nikdy neuskuteční," posadí se na stůl a očima probodne ty mé.

"Jsi si jistý?" pomalu k němu přistoupím.

"Čím?" optá se nechápavě.

"Že se nikdy neuskuteční," konečky prstů přejedu po jeho tváři a své čelo opřu o to jeho.

"Co to děláš?" tentokrát je Charlieho hlas ten ustrašený a můj sebevědomý tak, jako předtím ten jeho.

"Co přesně bylo v tom snu?" zašeptám.

"Autumn," zoufale vzdychne.

"Ano?"

"Přestaň se ke mně tak tisknout," pevně k sobě sevře oční víčka.