Autumn Love (S.M.)

Kapitola 5

Zaparkuji před pekárnou, vystoupím z auta a rozhlédnu se po okolí. Ponurá obloha je posetá mraky. Vypadá jako by mezi sebou šedobílé obláčky bojovaly. Mezi nimi poletují hejna havranů, která jdou slyšet široko daleko. Sleduji tu libou atmosféru podzimu a listí, které jako peříčka poletuje sem a tam.

Vždy jsem si na kraji tohoto velkoměsta připadala jako v pohádce. Jako kdyby bylo toto místo od Saint Paul naprosto odříznuté a já žila v naprosto jiném světě, na mnohem útulnějším a klidnějším místě. Stojím před pekárnou na malém náměstí a na míli daleko není ani živáčka. Úzké chodníky jsou ukryté pod hromadou barevného listí. V mrazivém vzduchu jde cítit vůně pečených kaštanů a svařeného vína, které se prodává hned naproti v malém, dřevěném stánku.

Zničeho nic zaslechnu kvílení pneumatik, a než se naději, zastaví přede mnou Ryan ve svém černém BMW. Mile se uculím a usednu na místo spolujezdce.

"Ahoj," zabodne oči do těch mých a sladce se usměje.

"Ahoj," pokusím se mu jeho úsměv opětovat, ale zmůžu se pouze na jakýsi úšklebek.

"Moc ti to sluší," nastartuje svůj vůz.

"Děkuji, tobě no- moc pěkný vlasy, teda taky ti to sluší," zamotám se ve svých slovech a podvědomě se proklínám.

Absolutně nerozumím tomu, co jsem teď řekla. Cítím, jak mé tváře hoří a jak jsem se potopila ještě hlouběji do vší té nervozity.

"Díky," příjemně se zasměje.

Po chvíli ticha se překonám a konečně se zeptám, "kde jedeme?"

"Ke mně," odpoví po dlouhém nádechu.

"Pod pojmem jedno místo jsem si představovala úplně něco jiného."

"Kdybych na tebe na první schůzce vybalil, že tě chci vzít k sobě, nešla bys."

"Jak to můžeš vědět?"

"Mýlím se snad?"

"Venku už začíná být chladno, asi bych se nebránila trávit čas s tebou někde uvnitř."

Ryan se pouze dlouze usměje a soustředěně zatočí volantem doprava.

"A tvůj spolubydlící je doma?" Optám se s pohledem upřeným na Ryanovy silné dlaně.

"Ano a nebude sám. Snad ti to nevadí."

"Vůbec ne."

"U nás doma jsou neustále nějaké večírky, přátelé a známí. Občas mi to už leze krkem, ale v málo věcech bych Owenovi nevyhověl."

"Owen?" Optám se na osobu, kterou zmínil.

"Spolubydlící."

"Ach tak.. V každém případě, ráda všechny vaše přátele poznám."

"To jsem rád."

Mé oči nestačí žasnout. Dlouhými serpentýnami jedeme stále výš a výš do hor. Husté lesy zbarvené všemi barvami mě unášejí do jakési pohádkové říše. Ani nedokáži slovy vylíčit jak mi toto místo připadá kouzelné. Stromy podél cesty mi připomínají zástup lidí v barevných pláštích. Každý list, který padá na zem, vypadá, jako kdyby si svou dráhu letu libě užíval. Tuto krásu nedokáží vytvořit lidé, to umí opravdu jen příroda.

Ryan zaparkuje hned za červeným mini Cooperem. Jakmile vystoupím, údivem se mi samovolně pootevřou rty. Osamělý dům v horách je to nejkrásnější, co jsem kdy viděla. Připadám si jako na podzimním obrazu. Převládající oranžová barva, která v sobě ukrývá roubenou vilu. Dům je z části zaklesnutý v kopci, což nabírá ještě silnějším dojmem moderna než samotný design.

"Ryane... Tohle.. Páni," usměji se, "když si mi říkal, že ses s kamarádem přestěhoval, aby ses osamostatnil, představovala jsem si skromný domek či byt dvou teenagerů."

Ryan si zastrčí dlaně do zadních kapes u svých kalhot a široce se usměje.

"Pojďme dovnitř," promluví po chvíli.

Jemně přikývnu a následuji jeho kroky. Jakmile vstoupím do předsíně, pohltí mě mnoho pachů, ale pouze jeden nade všemi zvítězí a to právě Ryanův.

"Ryane!" Místností se rozezní hlasitý, mužský hlas.

Zpozorním, ale nepřestanu se zaujatě rozhlížet kolem sebe.

"Ale..," zarazí se Ryanův kamarád ihned potom, co vejde do předsíně, "koho pak nám to tady vedeš?"

"Owene, tohle je Autumn," Ryan pokyne paží směrem ke mně, "Autum, tohle je můj spolubydlící Owen," učiní stejné gesto, akorát Owenovým směrem.

"Těší mě," Owenova dlaň se spojí s mnou dříve než se stačím vůbec nadechnout.

"Mě také," Daruji mu krátký úsměv, který mi vzápětí opětuje.

Owenův úsměv je příjemný, ale netrvá dlouho. Nasadí kamennou tvář a pohlédne směrem k Ryanovi.

"Jackob se po tobě sháněl, potřebuje pomoc s motorkou."

"Hned?"

"Myslím, že to nepočká."

Ryan svůj pohled obrátí ke mně a než stačí cokoliv říci, slova se ujmu já.

"V pořádku. Běž udělat, co musíš"

"Ale jsi tu poprvé a-"

"Mezitím se seznámí s ostatními," promluví Owen.

"Dobře. Budu se snažit odbýt si svou práci co nejrychleji."

"Hlavně to neodflákni," usměji se.

"To se nemusíš bát," taktéž nadzvedne koutky svých rtů.

Ryan tedy odešel někde pryč, aby pomohl svému příteli s motorkou a Owen mě mezitím provedl důležitými částmi domu.

"Takže Autumn, jmenuješ se tak viď?" Optá se, což mě z nějakého důvodu mírně zamrzí.

"Jo," odpovím jednoduše.

"Tohle je kuchyň, jestli budeš mít hlad, lednička je pro všechny otevřená, ale jídla v první polici se nedotýkej."

S lehkým úsměvem přikývnu a zkoumavě se rozhlédnu po místnosti. Černá kuchyňská linka a robustní nábytek značí mužské teritorium. Líbí se mi to. Cítím se tady poněkud bezpečně.

Teď, když stojí Owen tak blízko mých očí, mám možnost si ho lépe prohlédnout. Jeho výška předehnala mou snad jen o pár centimetrů. Owenova postava je štíhlá, ale zároveň také svalnatá. Jemné rysy v obličeji, plně vykrojené, růžové rty a tajemné, zelené oči, do kterých mu spadají tmavě hnědé vlasy. Stačí krapet stáhnout obočí a jeho pohled se zdá být přísný, dominantní a poněkud rozhořčený. Líbí se mi ten způsob, jakým se na mě kouká. A rázem nevím, zda jsem tady kvůli Ryana nebo Owena.

***

Viz media- Owen

Snad se vám dnešní kapitola líbila.(:

Nakonec jsem se rozhodla tuto povídku zařadit mezi Fan Fikce a ztotožnit ji Shawnovým jménem.

Budu vděčná za každý hlas, komentář a přečtení.

Ahoj.