Autumn Love (S.M.)

Kapitola 18

Ryan stojí u okna a kouká se do tmy. Pokojem prostupuje temnota, vidím pouze díky svitu měsíce. Pomalými krůčky dojdu k Ryanovi, zezadu jej ovinu pažemi a hlavu si položím na jeho svalnatá záda.

"To jsem já," špitnu, když ucitím jak leknutím celý ztuhne, ale hned potom, co uslyší můj hlas, své tělo opět uvolní.

Čekám, že mi vynadá nebo řekne cokoliv jiného, ale Ryan pouze mlčí. To ticho mě irituje. Nevím, co si mám myslet. Chtěla bych vědět nad čím přemýšlí, jestli je na mě naštvaný nebo se cítí ublíženě. Hladím jej po břiše a pociťuji lítost. Jsem na sebe naštvaná, že jsem nechala Owena mě políbit. Vyčítám si, že jsem tady vůbec přijela, protože kdybych zůstala doma, nic z toho by se nikdy nestalo.

"Chceš si o tom promluvit?" odhodlám se jej po dlouhé době naprostého ticha zeptat.

Ryan si odkašle a otočí se čelem ke mně, "ne."

Jednoduchost a ráznost jakou to řekl, mě přivede do rozpaků. Kvůli chabému světlu na Ryana špatně vidím a nemůžu tak rozeznat výraz v jeho tváři. Odejde z místa, na kterém doposud stál jako solný sloup a uvelebí se ve své posteli. Znovu se rozhostí dlouhé ticho, které rezonuje místností. Byla bych raději kdyby mi vynadal, ostatně má na to právo, než čelit nejistotě, kterou právě teď pociťuji.

Lehnu si vedle něj a snažím se navodit konverzaci, "mrzí mě to. Nečekala jsem to a zkrátka jsem byla v šoku z toho, co Owen udělal. Vše se seběhlo tak strašně rychle a-" chci pokračovat dál, ale Ryan mě umlčí svými slovy, "já vím Autumn, nezlobím se na tebe, nemohla jsi za to, ale Owen je můj kamarád už tak zatraceně dlouho a tohle- tohle jsem od něho nečekal."

Cítím pocit viny. Jsem odpovědná za to, co se dnes stalo a nedokáži si odpustit, že jsem rozvrátila přátelství mezi Ryanem a Owenem.

"Měla bych jet raději domů," špitnu.

"Hlavně si to prosím nevyčítej," řekne Ryan, jako by viděl do mé mysli.

Mlčím, nemám k tomu co říct. Nedokáži se přestat vinit z toho, co se stalo.
Ryan si přivine mé tělo k sobě. Hlavu si položím na jeho hruď, zavřu oči a snažím se potlačit své myšlenky, abych mohla pokojně usnout.

***

Ráno, když se probudím, Ryan ještě pořád spí. Mrknu na hodiny. Je skoro poledne. Uvažuji, jestli mám ještě spát, nebo připravit něco k jídlu. V žaludku mi hlasitě zakručí a to rozhodne za mě. Rozhodnu se připravit lívance. V kuchyni dělám hluk, jak házím nádobí na kuchyňskou linku. V míse smíchám všechny potřebné ingredience, a jakmile mám hotové těsto, přesunu se ke smažení. Nakonec, když už mám na talíři komín nadýchaných lívanců, každému připravím porci zvlášť na menší talíř a dozdobím je ovocem, smetanou a zkrátka vším, co najdu v lednici. Ryana ani Owena nebudím, sním své lívance a poté dojdu k závěru, že by bylo doopravdy nejlepší odjet zpátky domů a dát těm dvoum čas na usmířenou. Dojdu si pro své věci a bez rozloučení se nenápadně vypařím ke svému autu. Naštěstí spí Ryan dost trvdě, takže se mi ho žádným nečekaným kraválem nepodařilo vzbudit.

Cesta domů uběhla vcelku rychle. Když vejdu dovnitř naší roubenky, máma i Charlie sedí v kuchyni a něco horlivě probírají.

"Ahoj," promluvím a vstoupím tak do jejich rozhovoru. Oba dva se zarazí a pohlédou na mě.

"Autumn," vydechne máma, přičemž vstane ze židle, aby mě mohla obejmout.

"Nechtěla jsem vás vyrušit, půjdu do pokoje," lehce se koutkem rtů pousměji.

"Nerušíš nás, už jsme stejně skončili," máma se pohledem otočí k Charliemu, který jen nespokojeně odfrkne a odejde z místnosti.

"Stalo se něco?" zeptám se nejistě, když zaznamenám divné chování a napjetí mezi nimi.

"Mám ještě hodně práce," řekne máma lhostejně k mé otázce, jako by ji snad ani neslyšela.

Mlčím. Neptám se znovu na tu samou otázku, protože vím, že to nemá smysl a taky o tom máma nejspíš nechce mluvit. Nemám jí to za zlé, avšak trochu se bojím, aby se to netýkalo mé osoby. Ohledně její práce se ani nezmiňuji, vlastně se spíše divím, že jsem si za ta léta ještě nezvykla.

Vejdu do svého pokoje, když vtom mi začne zvonit telefon. Podívám se na rozsvícený displej a jakmile uvidím Owenovo číslo, po chvíli váhání hovor příjmu.

"Ano?" promluvím jako první a čekám na Owenovu odezvu.

"Je s tebou Ryan?" optá se ustaraně.

"Není, proč?"

"Je pryč, nebere mi mobil, neodepisuje na zprávy.." Owen chrlí slovo za slovem, že mu skoro nejde ani rozumět.

"Mohl se jít jen projít nebo projet autem," stále zůstávám klidná a nevidím v tom žádnou potíž.

"Sbalil si věci."

***

Doufám, že se Vám dnešní kapitola líbila.

Budu vděčná za každý komentář, hlas a přečtení. 🖤

Ahoj. 🖤