Autumn Love (S.M.)

Kapitola 3

Melancholie podzimu už dopadla do každého kouta našeho města.

Hořčicový rolák obepíná mé tělo, stejně tak jako černé džíny zastrčené v mých šedých kotníkových botách na podpatku.

Stromy se v přípravách na zimu zbavují svého oděvu, který ladně odhazují na hlinitou půdu, kde vytvářejí kontrasty nádherných barev, malujíc společně spletité ornamenty.

Svit slunce, který doteď nahrával příjemné atmosféře, se začne neočekávaně vytrácet. Na chodník, jenž je tak útulně vybaven teplými barvami, náhle dopadne kapka a roztříští se v několik menších. Naštěstí jsem poblíž své pekárny, kde ihned zapadnu. Pohodlné teplo prostoupí mým tělem a donutí mě se spokojeně pousmát.

Vše pomalu zahaluje stín. Nadechnu se příjemné vůně, kterou tento krámek oplývá a pustím se do své práce.

Naplňuji regály čerstvým pečivem, ostatně jako každý den a přitom si broukám píseň, která mi uvízla v hlavě nejspíš z televizní reklamy nebo rádia. Poté se přemístím do malé, ale přesto vybavené kuchyňky, kde připravím těsto na ořechové rohlíčky.

Zaslechnu typický zvuk zvonku signalizující příchod nového zákazníka. Opráším si ruce od mouky, zastrčím si neposlušné pramínky uvolněné z mého rozcuchaného drdolu za uši a rozejdu se k pultu, abych mohla obsloužit svého klienta.

"Dobré ráno," uculím se, co nejmileji to jen jde, když vtom spatřím muže, který navštívil mou pekárnu včerejší poslední půlhodinu.

"Dobré," úsměv mi opětuje.

Mé tváře naberou karmínově rudou barvu a mé oči přestanou být schopné hledět do těch jeho.

"Co si budete přát?" Zeptám se krapet roztřeseným hlasem.

"To stejné, co včera."

"Budete jíst tady nebo si snídani vezmete s sebou?"

"Posnídala byste se mnou?"

"Ráda bych, ale mám ještě hodně práce," odpovím prostě, jako kdyby mi jeho otázka připadala zcela běžná.

Pochopitelně přikývne.
"A až skončíte, nemohli bychom se jít projít?"

"No, já nevím," odpovím neurčitě, zatímco pomrkávám po celém prostoru pekárny, jako bych někde mohla najít záchranu.

"Jo, jasně," tón jeho hlasu odpovídá jeho zklamání.

"Ale mohla bych.. Chci říct.. Snad bych si našla chvilku."

Vítězně se usměje a já mám co dělat, abych pod náhlým návalem horka neroztála.

"T-takže to budete chtít s sebou?" Krapet se zakoktám a ihned mám sto chutí si za to nafackovat.

"Jo."

Pouze přikývnu a přemístím se ke stroji na horkou čokoládu.

***

Tolik se těším na dnešní odpoledne, že se má pracovní doba neobvykle táhne. Už jsem obsloužila většinu mých stálých zákazníků, vyslechla si klebetání všech zdejších důchodců a také objednala novou zásobu kelímků na veškeré tekutiny, které si lidé odnášejí s sebou.