Autumn Love (S.M.)

Kapitola 20

Cesta k hotelu je zdánlivě nekonečná. I když mi chytrá mapa v telefonu vypočítala zhruba dvacet minut jízdy, jedu už nejméně půl hodiny a pořád se neblížím k cíli. Cítím se poněkud dehydratovaná, ale chci být co nejdříve u Ryana, a proto nezastavuji na žádné z benzinek, které cestou míjím. Hlavou mi běží nekonečné množství scénářů. Snažím se najít nějaký jiný důvod krom Owena, proč Ryan odjel na jistý hotel. Třeba nebude rád, že mě vidí, třeba mě ani vidět nechce a to zapříčinilo ten unáhlený odjezd z domu. Napadá mě, že tam mohl jet společně s nějakou ženou a já naruším jejich románek na hotelovém pokoji. Srdce se mi rozbuší a nedokáži myslet na nic jiného. V duchu slyším jeho laskavá slova, kterými mě obdarovával.

Nevzpomínám si, že bych se rozjela tím směrem, ale najednou jedu mimo trasu, ulicí, kterou neznám. Leknutím sebou škubnu, když zaslechnu zvuk kontrolky, která hlásí prázdnou nádrž benzínu. Začnu se proklínat, že jsem nezastavila ani u jedné z pump, kolem kterých jsem projížděla. Avšak čekala jsem o mnoho kratší cestu. Zajedu k chodníku a naštvaně si oddechnu. Jako na zavolanou k tomu všemu začalo pršet. Chladná voda zlehka klepe na čelní sklo auta a malé průzračné provázky  stékají pomalu směrem dolů. Sleduji jak kapička po kapičce dopadá na betonovou cestu a odhodlávám se vyjít ven z bezpečí mého vozu. Nejprve nahlédnu do mapy, abych zjistila, kde se nachází nejbližší čerpací stanice. Za nic si nemůžu vzpomenout, kdy naposledy jsem kolem nějaké projela. Mapa mi ukazuje přibližně čtyřicet minut pěší chůze. Zabořím své tělo hlouběji do sedačky a pěstmi zlostně třísknu do volantu. Cítím se opravdu zoufale. Mám sto chutí se na to vykašlat, zavolat mámě nebo Owenovi, aby pro mě přijeli, ale nechci to vzdát. Před očima stále vidím ten působivý úsměv, čokoládové oči a rozcuchané vlasy. Panebože, stýská se mi. 

Vystoupím z auta a s trochu třesoucími se koleny vykročím směrem k té zatracené benzince. Studený déšť houstne. Ani náhodou to nevypadá, že se chystá ustat, snáší se k zemi takovou rychlostí až mě začne štípat kůže. Obloha je šedivá, všechno vypadá nevlídně. Deset minut chůze mě neskutečně vysílí. Ten déšť a chlad ze mě ždímá mou poslední zbylou energii. Pocit zimy sílí, celé mé tělo poseje husí kůže a prsty na rukou mi nepříjemně trnou. Z pramínků vlasů mi do obličeje stéká ledová voda. Ovinu paže kolem svého pasu, abych se alespoň krapet zahřála. Ovšem to není ničemu platné. Mé oblečení je prosáklé skrz na skrz, a tak mě studí snad každičký kousíček mé pokožky. Slyším těžký zvuk vlastního tepu. Z očí mi vytrysknout slzy a koulejí se mi po tvářích, kde se mísí společně s dešťovou vodou. Cítím se v naprosté beznaději. Pohlédnu k obloze a sama sebe se ptám, co jsem musela udělat tak nemilosrdného, abych teď zažívala tolik neštěstí. Asi po půl hodině cesty se stále nacházím někde mimo civilizaci. Vidím pouze lesy a dlouhou nekonečnou silnici vedoucí do kopce. Zastavím se, abych si oddychla. Musím jít dál, musím být v pohybu, i když mé nohy vzdorují. Vtom zaslechnu vyzvánění svého telefonu. Nemůžu tomu uvěřit. Divím se, že vůbec přežil ty prudké návaly vody. Okamžitě jej popadnu a přijmu příchozí hovor, aniž bych se podívala na jméno volajícího. V ten moment mi bylo úplně jedno kdo volá, ale hlavně, že uslyším lidský uklidňující hlas. Když mé ušní bubínky pohladí onen medový hlas, celá ztuhnu a bezmyšlenkovitě se uculím. 

"Ryane!" vydechnu nadšením jediné, na co se ještě zmůžu. 

"Promiň Autumn.. já-" na chvíli se odmlčí. Bez dechu vyčkávám na jeho další slova, "kde jsi?" zeptá se naléhavě. 

"Jela jsem za tebou, ale došel mi benzín a tak jsem pro něj chtěla dojít, ale asi jsem se ztratila," zoufalství v mém hlase musí cítit na míle daleko. 

"Panebože zlato, co tě to napadlo? Měla jsi mi zavolat!" ironicky se sama pro sebe ušklíbnu, když si představím kolikrát jen jsem Ryanovi volala, ale on mi to ani jednou nezvedl, "hned jsem u tebe, jen mi nějak přibliž, kde tě mám hledat."