Autumn Love (S.M.)

Kapitola 7

"To nic, já jen.. Je to na mě trochu unáhlené.. J- já.. Potřebuji pryč, chci domů," vysoukám ze sebe zmateně.

"Je to moje chyba, promiň Autumn.. Nechoď.. Prosím.."

"Ne, já prostě musím pryč, promiň..," rozrazím dveře Ryanovy ložnice a rychlými kroky se rozejdu dolů po schodech směrem k hlavnímu vchodu.

Omylem vrazím do Owena, který mě v ten okamžik obdaruje nechápavým pohledem.

"Kam se tak ženeš?" optá se a zadívá se přitom na Ryana, který běží ze schodů, aby mě stihl dohnat.

"Autumn!" křikne, ale to už zavírám vchodové dveře a rychlou chůzí jdu směrem, kudmi jsme sem přijeli.

Můj dech se svou rychlostí ani zdaleka nepodobá tepu mého srdce. Kráčím dolů z kopce, očima zabodnutýma vpřed. Stále se mi v hlavě přehrává okamžik, kdy mě Ryan políbil.

Zaslechnu zakvílení pneumatik. Ryanovo auto přibrzdí hned vedle mě a vyrovnává se svou rychlostí mým krokům.

"Autumn," promluví Ryan, "neblázni a nasedni si."

"Dokáži chodit po svých.. J- já.. Potřebuji si pročistit hlavu.."

"Město je odsud daleko. Co když se někde ztratíš? Žádám tě o to, aby sis nasedla."

"Fajn," odseknu, obejdu Ryanovo auto a poslušně se usadím na místo spolujezdce.

"Děkuju," špitne.

Pouze přikývnu, hlavou se opřu o okýnko a bezmyšlenkovitě se zahledím na vysoké stromy, které se prohýbají v silném větru.

"Zavez mě prosím k pekárně," zamumlám.

Ryan nic neříká a šlápne na plyn.

Po celou dobu jen tiše mlčíme. Ani jeden z nás nemá odvahu cokoliv říci.
Ryan zastaví naproti mé pekárny, kousek vedle mého auta.

"Tak se měj.. A ještě jednou promiň," řekne Ryan skleslým hlasem.

Jemně přikývnu a špitnu pouhé "ahoj" na rozloučenou.

Na nic nečekám, nastoupím do svého vozu a zapnu rádio. Zrovna hrají píseň All of Me od Johna Legenda, kterou bezvýhradně zbožnuji. Je v ní tolik lásky a porozumění. Opřu se hlavou o volant a zhluboka se nadechnu. Snažím se tak zahnat pláč deroucí se na povrch. Mrzí mě, že jsem odešla. Mohla jsem to hodit za hlavu a dále si užívat s Ryanem a jeho přátely, ale spanikařila jsem.

Jakmile přijedu domů, svléknu si všechno to formální oblečení a navléknu na sebe pouze velkou flanelovou košili. Na nohy si natáhnu vysoké, huňaté ponožky a zalezu si do teploučké postele. Koukám se z okna, na nic nemyslím, zkrátka jen pozoruji všechno to dění přírody.
Vírt foukajíc směrem na sever s sebou odnáší nespočet barevných listů připomínající papírové draky. Lístky pohupující se na obloze mi připomínají bouři v mé hlavě, kdy přelétává jedna myšlenka přes druhou.
Z neznámého důvodu se v mé mysli zničehonic zobrazí Owen. Přehrávám si každý detail jeho vzhledu až po to, co měl na sobě. Probouzí se ve mně má skrytá sexuální touha a chtíč po dominantním partnerovi. Owen působil tak přísně. Podél páteře mi přejede elektrická vlna, která poseje celé mé tělo husí kůží. Mám chuť si za své myšlenky vynadat, ale jsou to jen nesmysly vytvořené mým mozkem. Mám právo přemýšlet o čemkoli, ale čím víc přemýšlím, tím víc si má hlava jistou věc osvojuje.
Zabořím své tenké prsty do svých karamelových vlasů a jemně s nimi škubnu. Přivřu oční víčka silně k sobě a nechám si po tváři stéct jednu neposednou slzu. Je toho na mě trochu moc.
Během pár sekund se rozsvítí obrazovka mého telefonu. Ono rozsvícení doprovází zvuk oznamující novou zprávu.