Rodiče jí slíbili, že jí nikdy nezatáhnou do života mafie. Nechali ji žít normální život až do doby než potkala jeho. Nejobávanějšího muže na světě. Ten, který si cokoliv umane pokaždé dostane. A chce ji.
Narodila se s tím, má to v krvi a nedá se t...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Druhý den ráno se ocitám před zrcadlem v mém pokoji a sleduju sama sebe. Vypadám jako troska. Pomyslím si, když zahlédnu výrazné očí kruhy. Je pravda, že moje oči jsou těžké, ale doteď jsem nepřemýšlela nad ničím jiným, než nad svým útěkem. Všechno jsem musela dopodrobna promyslet. Teď nevím jestli se to vyplatilo, když zasténám nad bušící bolestí, která mi proudí v mé hlavě. Potřebuji léky, ale jakmile se porozhlédnu po svém pokoji, neexistuje žádná šance, že bych je v tomhle nepořádku našla. Po podlaze se válejí nedopnuté kufry a postel je plná rozházeného oblečení. Celý pokoj je obrácený vzhůru nohama a to jenom kvůli tomu, že jsem se rozhodla na malou chvilinku hrát poslušnou holčičku. Nikdo totiž nesmí dostat jakékoliv podezření. Zaregistruju hlasy na chodbě a slyším jak se kroky blíží k mému pokoji. Úlevou vydechnu, když Chelsie je ta, co vstoupí dovnitř. „Chels víš, že nemám hlad." Povzdechnu si, když položí naši snídani na stůl. „Dneska tě čeká těžký den, musíš se na něj posilnit. A navíc s prázdným žaludkem se těžko přemýšlí." Přesvědčuje mě. Zkontroluji čas na hodinkách a když zjistím, že je ještě brzy, nakonec souhlasím.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Tak jak to chceš udělat?" Zeptá se mě a dává si pozor na svojí hlasitost. Vloží salát do svých úst a čeká na mojí odpověď. S povzdechem odložím vidličku zpátky do misky a rozejdu se pro jistou věc. Uchopím plnou tašku věcí do ruky a položím ji na stůl před Chelsie. „Potřebuju abys ji vzala s sebou domů. Pokud se tě na ní někdo zeptá, řekni jim, že mi chceš sbalit věci, které mám u tebe." Vysvětlím a doufám, že nikoho nenapadne se do ní podívat. „Potřebuju, abys vybrala ze svého účtu peníze a dala je dovnitř tašky. Nemůžu to udělat, protože se to táta hned dozví a bude to podezřelé, proto ti taky pak nechám svojí kartu a pin." „Za tohle půjdeme do pekla." Pokroutí se smíchem hlavou, když pozorně poslouchá.
„Jsi si jistá, že to sama zvládneš?" Zeptá se mě najednou vážně a donutí mě se na ní podívat. V jejích očí se odráží strach a lítost. „Budu muset." Zamumlám. Nikdy jsem nebyla od nikoho tak odloučená a právě teď se chystám opustit svojí jedinou rodinu. Ale nemám na výběr. Musím se odsud dostat pryč. Daleko od tohohle života. A daleko od něj.
