Nový život v Brooklynu *POZASTAVENO*

9.

„Kam tak pospícháš?" Zeptala se mě se smíchem Maria a já se zastavila a podívala se na ni. „Musím vyzvednout Emeta ze školky a za chvíli končí." Ona přikývla a usmála se. „Obdivuju tě, Hope." Řekla a já se na ni usmála. „Děkuju, ale teď už musím letět. Zítra!" Houkla jsem na ni a rozběhla se k autu. Nastartovala jsem a rychle se rozjela do Brooklynu. Když jsem zaparkovala, Emet už na mě čekal u schodů a já se pousmála. Vystoupila jsem, a jakmile mě spatřil, rozběhl se ke mně a objal mě. „Dneska tam za námi byla policie." Řekl Emet nadšeně. „Opravdu?" Zeptala jsem se ho s nadzvednutým obočím a otevřela mu dveře od auta. On přikývl a sedl si. „Jo, a byla tam i paní policistka. Byla strašně hodná a všem nám rozdala píšťalku a propisku." Usmála jsem se a zavřela za ním dveře a rozešla se ke své straně. Nastoupila jsem a nastartovala. „Teto?" Zeptal se mě po chvíli ticha, když jsem vyjížděla z parkoviště. „Ano, Emete?" Podívala jsem se na něj do zpětného zrcátka a usmála se. „Paní učitelka říkala, že příští týden je Týden Tatínků a že tam mají přijít a povídat o tom, co dělají a tak." Kdybych neřídila, asi bych sebou sekla. Jako vážně? Volant jsem stiskla pevně a všimla si, jak mi zbělali klouby na rukou. Nervózně jsem se kousla do rtu a snažila se zůstat v klidu. „Tak mě napadlo, když nemám tatínka, jestli by tam nemohl přijít Bucky." Šlápla jsem na brzdu a cítila, jak celé auto poskočilo. Ještě, že jsme měli ty pásy. Pomyslela jsem si. S překvapeným výrazem jsem se na něj podívala a on na tom nebyl o moc líp. Auta za mnou na mě troubila, ale to mi bylo jedno. Nebylo to tak, že mi to vadilo, že tam chtěl Buckyho, to ne. Naopak, ale zase jsem nechtěla, aby si myslel, že to musel udělat. Byli jsme spolu na rande, a že to byl úžasný večer a stejně tak i zbytek víkendu, který jsme spolu prožili, ale jen jsem nechtěla, aby si myslel, že ho do něčeho nutím nebo tlačím. S Emetem jsme si do teď žili dobře a nikdy jsme moc neřešili, že jsme jenom my dva. Jistě, věděla jsem, že se to časem bude muset změnit. Emet potřeboval někoho, ke komu by vzhlížel, někomu komu by mohl říkat „Táto" bez ohledu na to, že jim v žilách nekoluje stejná krev. Viděla jsem hodně filmů, kde matka vychovává syna sama a pak v pozdějším věku měli problémy a to jsem s Emetem nechtěla. Emet si nikdy z mých minulých známostí s nikým nerozuměl, a když myslím nikdy, tak opravdu nikdy. Usmála jsem se nad tou vzpomínkou, jak si spolu hráli v jeho pokojíku. Ti dva spolu byli nějak propojeni a já si to nemohla rozmluvit. „Teto? Teto?!" Z mého toku myšlenek mě vyrušil jeho hlas. Zatřásla jsem hlavou a podívala se na něj. „Ano?"

„Ty auta na nás troubí." Informoval mě a já se podívala do zrcátka. Přikývla jsem a rozjela se domů. Potřebovala jsem panáka a to pořádného. Jen jsem doufala, že mě už nic nepřekvapí, protože jsem neměla ráda nečekaná překvapení.