Nový život v Brooklynu *POZASTAVENO*

23.

Ani jsem se pořádně nerozkoukala a bylo po víkendu. Před Emetem jsem nedala nic znát, nechtěla jsem ho zklamat a už vůbec jsem nechtěla, aby byl smutný. Alespoň ne dnes. Možná i zítra. Nebylo to lehké a plus to načasování, prostě to stálo za prd. Nejhorší ze všeho na tom je to, že Emet bude mít za týden narozeniny a taky, že se blíží výročí Wandy smrti. Ne, nemůžu na to myslet. Nesmím! Bože. Jsem tak unavená. „Teto!" Z mého přemýšlení mě vyrušil Emetovo hlas. Lekla jsem se a upustila svůj oblíbený hrneček, který se rozbil na několik kousků. Vtipné, stejně tak jako moje srdce. „Sakra." Zanaříkala jsem, klekla si a začala sbírat střepy. Do kuchyně vběhl vyděšený Emet a podíval se na mě. „Jsi v pořádku?" Zeptal se mě a já jenom přikývla. Jen kdybys věděl. „Teta je v pohodě. Jsem v pořádku." Podívala jsem se na něj a usmála se. On přikývl a usmál se. Do ruky jsem vzala poslední velký střep a zvedla se. Najednou se ozval zvonek a já sebou cukla, a aby toho nebylo dost, nechtěně jsem sevřela ruku. „Au!" Vyjekla jsem a zakrvácený střep upustila na zem. „Pane bože, ty krvácíš!" Vykřikl vyděšeně Emet a podíval se na mou ruku a potě na střep na zemi. V očích mi začaly pálit slzy a rychle jsem se rozešla ke škopku a pustila vodu. „Ne, je to v pořádku. Nic to není, je to jenom škrábnutí. Běž se připravit do školky." Usmála jsem se na něj a cítila, jak mi slzy tečou po tváři. On zakroutil hlavou a rozběhl se pryč. „Emete! Kam to běžíš?!" Zakřičela jsem na něj, ale on mě ignoroval a jediné, co jsem mohla slyšet, byl dupot na chodbě a jeho zvýšený a ubrečený hlas. „Co jsem komu udělala? Proč já?" Zeptala jsem se a rozbrečela se. Už jsem ty slzy nechtěla držet. Po chvíli jsem slyšela blížící se kroky. „Emete, kam si to běžel? Vždyť jsem řekla, že je to v pořádku." Zeptala jsem se chraplavým hlasem a stále držela ruku pod studenou vodou. „Jen o tebe má strach." Ztuhla jsem v pohybu a zavřela jsem oči. Proč? „Jsem v pohodě. Můžeš jít. Už to přestalo." Bože, cítila jsem se strašně, ale teď se cítím ještě hůř. „Chápu a respektuju, že se mnou nechceš mluvit, ale jen tě prosím...nech mě se na to podívat. Prosím?" Povzdechla jsem a přikývla. Vypnula jsem vodu, ruku si obmotala utěrkou a sedla si na židli. Bucky si sedl naproti mně a chytil mě za ruku. Nemohla jsem se na něj podívat. Jak moc jsem se snažila, ale bylo to marné. Když mi ošetřoval ruku, podívala jsem se na něj. Ještě, že byl tak zabraný do práce. První čeho jsem si všimla, byla ta modřina na tváři. Jak moc jsem ho po té tváři chtěla pohladit a zeptat se, co se stalo. Ale nemohla jsem. Byl bledý, mastné vlasy měl stažené do drdolu, pod očima měl tmavé kruhy, jako kdyby týdny nespal a jeho oči byly prázdné a zrudlé. Chyběla jim jiskra. Nevypadal o moc lépe, než já. Měla jsem pocit, že snad hůř. Bylo mi ho líto, ale mohl si za to sám. Měl být upřímný od samého počátku. „Naštěstí to nebylo tak hluboký, chvíli bude trvat, než se to zahojí. Večer si to když tak sundej a něčím namaž anebo vyčisti. Hlavně buď příště opatrnější, dobře?" Zeptal se mě a smutně se na mě usmál. Přikývla jsem a odtáhla od něj svou ruku. „Děkuju." Poděkovala jsem a podívala se na svou levou nově obvázanou ruku. V celé kuchyni panovalo ticho. Oba dva jsme se na sebe dívali a nic neříkali. „Teto je tu Steve a nějaký pán." Řekl Emet, když vešel do kuchyně a tím nás oba probudil z transu. „Dobře. Hned tam budu. Zatím si běž pro batoh." Usmála jsem se a on přikývl a rozběhl se do pokoje. Zvedla jsem se ze židle, lékárničku nechala lékárničkou a rozešla se ke dveřím, kde stál Steve spolu s...Lokim? „A-ahoj." Usmála jsem se na ně a překvapeně se podívala na Lokiho. „Dobré ráno." Usmál se na mě Loki a vtáhl mě do objetí. Steve se omluvil a rozešel se za Buckym do kuchyně. „Co tu děláš?" Zeptala jsem se ho, když jsme se od sebe odtáhli a podívala se na něj. „Jen jsem tě chtěl vidět a ujistit se, že jsi v pořádku...Potom, co se stalo s Thorem a tak." Přikývla jsem a nervózně si přešlápla. „Ah, to je od tebe milé." On se usmál. „Jsem tvůj přítel a je to moje povinnost se ujistit, že jsi v pořádku." Ten den už vážně nemůže být horší. Uchechtla jsem se a podívala se na něj. Vypadal úplně jinak od posledně, co jsem ho viděla naposledy. Jeho dlouhé havraní vlasy byly ostříhané a tváře mu zdobilo strniště. Musím přiznat, že vypadal opravdu dobře. Až moc dobře. Bože, musela jsem vedle něho vypadat jako zombie. „Je všechno v pořádku?" Zeptal se mě a s obavami v očích se na mě podíval. Když si všiml mé ruky, okamžitě mě za ní něžně chytil a podíval se na mě. „Co se stalo?" Nervózně jsem se na něj usmála. „Nic to není, jsem v pořádku." On se na mě zamračil a změřil si mě pohledem. Připomínal mi mámu. „Řekni mi pravdu."

„Řeknu...časem. Ale dnes opravdu ne." Usmála jsem se a chytila ho za ruku. „Mám čas. Odvezu Emeta do školky a pak se vrátím a promluvíme si. Stejně s tebou potřebuji o něčem důležitém mluvit, dobře?" Zeptal se mě s úsměvem a podíval se na mě. Nemohla jsem říct ne, když se na mě tak díval s těma svýma modrýma očima a ten jeho přízvuk...Povzdechla jsem a podívala se na něj. „Dobře. Budu ráda." Usmála jsem se na něj a on mi úsměv opětoval a políbil mě na tvář. Než jsem mohla zavolat Emeta, Bucky se Stevem se objevili na chodbě a já se na ně podívala. „Klidně Emeta hodím do školky já. Mám to cestou a myslím, že to bude i lepší. Mně zná líp..." Řekl Steve a podíval se na mě a pak na Lokiho. „Tím nechci nikoho urazit."

„To je v pořádku. Chápu a navíc máte pravdu." Řekl Loki s úsměvem a Steve se k němu rozešel. „Jsem Steve, tohle je Bucky." Představil se a ukázal na Buckyho a podali si ruce. Loki přikývl a podíval se jeho směrem. „Loki." Určitě jsem nebyla jediná, kdo si všiml toho Buckyho výrazu. Přišlo mi to jako, kdyby ho probodával pohledem.

„Tak mi půjdeme. Jdeme Emete." Řekl Steve, vzal Emeta za ruku a spolu s Buckym se rozešli ven z mého bytu. To bylo rychlé a trapné. „Jen zavolám do práce. Mezi tím se běž klidně posadit.Hned tam budu." On přikývl a rozešel se do obýváku. Najednou jsem si přála, aby tam Bucky byl se mnou.