Nový život v Brooklynu *POZASTAVENO*

19.

„Počkej!" Zakřičel na mě Scottův hlas, když mě dobíhal. „Pane bože, takhle rychle jsem běžel naposled, když se narodila Cassie." Řekl zadýchaně a já se zasmála. „Ale, copak už se z tebe stává stařík?" Popíchla jsem ho a on se na mě uraženě podíval. Nemohla jsem si pomoct, ale začala jsem se smát. On se ke mně po chvíli přidal a já si užívala každou chvíli. Bylo fajn být zase šťastná. Když jsme se oba uklidnili a přestali se smát, podíval se na mě. „Sice nevím, co se mezi váma dvěma stalo, ale myslím si, že je brzo na to, abys odešla. Nemyslíš?" Zeptal se mě a já povzdechla. Měl pravdu. „A navíc je tam pití a jídlo zadara. Nenechávej mě tam samotnýho." Uchechtla jsem se a zakroutila hlavou. „Dobře, ještě chvíli se zdržím a ty mi řekneš všechno, co se za tu dobu co jsme se neviděli, stalo." On přikývl a usmál se. „Rád, ale předem tě varuju, že to bude nudný a nestěžuj si. Sama si to chtěla." Řekl a já se zasmála. „Vážně si měl chodit do dramatického kroužku." On se zasmál a zakroutil hlavou. „To by se ti líbilo, co?" Oba jsme se rozešli zpět dovnitř a já si řekla, že si ten večer užiju.

-------------------------------------------------------

„A pak se narodila Cassie a já nemohl bát šťastnější." Dořekl a já si nemohla všimnout toho šťastného výrazu. Přála jsem mu to. Byla jsem za něj ráda. Usmála jsem se a podívala se na něj. „To je úžasné. Gratuluju, taťuldo. Musíte být s Judy opravdu šťastní." On přikývl a podíval se na mě. „Nikdy bych tomu nevěřil, ale jsme." Přiznal a já se uchechtla a nevěřícně zakroutila hlavou. „Jsi ten nejhorší." Řekla jsem se smíchem a praštila ho do ramene. „Člověk by si myslel, že si z toho vyrostl."

„Jo, no tak to nejsi normální člověk."

„Hej! Jak se opovažuješ!" Uraženě a naštvaně jsem se na něj podívala, než jsme se oba začali smát a někteří se na nás divně dívali. „Vůbec ti nevadí, že se na nás ty lidi koukaj divně?" Naklonila jsem se k němu a zeptala se ho, když jsem se podívala na ty jejich výrazy. „Ne. Vůbec." Nemohla jsem si pomoct, ale hlasitě jsem se zasmála, když jsem se na něj podívala. Ten výraz. Když jsem se uklidnila a mohla se znovu nadechnout, podívala jsem se na něj. „Moc ti děkuju a to jsem tu chtěla být jediná normální a slušně vychovaná. Vždycky si na mě měl špatný vliv." Řekla jsem vážně a on se na mě podíval, jako by nic neudělal. „Cože? Já?!" Zeptal se mě šokovaně a ukázal na sebe. Uchechtla jsem se a zatřásla nad ním hlavou. Byl ztracenej případ. „Ano, ty. Hele, dneska jsem sem šla s tím, abych to všechno urovnala a mohla se pohnout dál, což se stalo. Ale rozhodně jsem neměla v plánu tu zůstat tak dlouho a opít se, ale díky tobě..." Nadechla jsem se a ruku mu položila na rameno. „...se všechno změnilo."

„Nemáš zač." Usmál se na mě a já jenom zakroutila hlavou. Dopila jsem svojí několikátou skleničku vína a podívala se na hodiny. 22:36. Super. Ještě, že je pátek. Pomyslela jsem si. „Už je pozdě, myslím, že bych měla jít domů." Řekla jsem a zprudka se zvedla ze židle a zamotala se mi hlava. Kdyby nebylo Scotta a nechytil mě, asi bych se válela na zemi. „Jo, vidím, že stále nejsi přítel pití. Pojď, radši tě vezmu domů." Přikývla jsem a spolu jsme se rozešli do šatny pro věci. Pomohl mi obléct do kabátu a celou dobu mi držel kabelku. Když jsme spolu seděli v Taxi, zvedla jsem hlavu z jeho ramena a podívala se na něj. „Děkuju." Usmála jsem se a on mi úsměv opětoval. „V pohodě, přece nechci, aby mě tvůj přítel zmlátil do kuličky." Uchechtla jsem se a znovu si hlavu položila na jeho rameno a já zavřela oči. Po chvíli mě probudil s tím, že už jsme u mě doma. Neochotně jsem vystoupila a celou dobu mě držel, jen pro případ, abych nespadla. Zastavili jsme se u vchodových dveří a on se snažil najít klíče. „Hlavně mi tu teď nespadni, ok?" Zeptal se mě a na chvíli se na mě podíval, než se znovu zabral do hledání klíčů. Přikývla jsem a hlavu si opřela a dveře. „Pokusím se." Zachraptěla jsem. „Mám je!" Vykřikl a vítězně je zvedl do vzduchu. Unaveně jsem zvedla palec nahoru. „Vyhrál si první místo." Zatleskala jsem a on se jen zasmál. „Si fakt na hadry."

„Buď se mi směj anebo otevři ty dveře." Řekla jsem otráveně a podívala se na něj. „Jo, jasně. Promiň." Omluvil se a otevřel dveře. „Hlavně se pokus být potichu."

„Vždycky jsem potichu!" Řekla jsem dotknutě a podívala se na něj. „Páni! Když je ticho, tak se to tu rozlejhá." Pomyslela jsem si a neuvědomila si, že jsem to řekla nahlas. „Hope, shhh...Ztiš se." Snažil se mě umlčet a položil mi ruku na pusu. Když jsem sebou přestala mlátit, dal ji pryč a já se na něj naštvaně podívala. „Spokojenej?" Zeptala jsem se ho potichu a probodla ho pohledem. „Ne." Ozval se něčí až moc známý hluboký hlas a najednou se v celém domě rozsvítilo. Otočila  jsem se jeho směrem a podívala se nahoru na schody. Vypadal naštvaně. Kdybych ho neznala, asi bych se ho bála. „Moc se omlouvám, snažil jsem se, aby byla potichu." Omluvil se Scott a ukázal na mě. „To je v pohodě." Řekl Bucky s poloúsměvem a rozešel se k nám dolů. „Jsem Bucky, její přítel." Představil se a potřásli si spolu rukou. „Oh, já jsem Scott Lang. Kamarád ze Střední." Bucky přikývl a zamračil se na mě. „Moc rád jsem tě poznal." Scott se na něj usmál. „Hele, nebuď na ní tak naštvanej, ok? Za tohle můžu já. Chtěl jsem, aby se ještě chvíli zdržela, a pak jsme se zakecali no a teď jsme tady, takže...Jo, rád jsem tě viděl, Hope." Nervózně se na mě usmál a ruku mi položil na rameno. Já mu úsměv opětovala. „Měj se. Zase někdy." Rozloučil se a rychle odešel. Jakmile se za ním zavřely dveře, Bucky mě vzal do náruče a já překvapeně vyjekla. „Nechci, abys spadla. A jen tak pro informaci, tahle konverzace neskončila. Promluvíme si o tom ráno, až nebudeš mimo." Přikývla jsem a hlavu mu položila na hruď a zavřela oči. Byla jsem tak unavená.