Nový život v Brooklynu *POZASTAVENO*

21.

Probudila jsem se s velkou bolestí hlavy, opatrně se posadila a nohy dala na studenou podlahu. Byla jsem vděčná, že záclony byly stáhnuté. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Hlavu si schovala do dlaní a snažila se nepozvracet. Včera jsem to opravdu přehnala. Pomalu jsem se zvedla a rozešla se do koupelny. Zastavila jsem se před zrcadlem a rukama se opřela o umyvadlo. Zvedla jsem hlavu a podívala se na sebe do zrcadla a povzdechla jsem. Řasenku i spolu s make-upem jsem měla rozmazanou po celém obličeji. „Už nikdy nebudu pít, pokud nebudu muset." Řekla jsem nahlas, pustila vodu a umyla si ten zbytek make-upu z obličeje. Ručník jsem hodila hned do pračky, co jsem použila a rozešla se zpět do ložnice. „Ach jo, že mi to za to stálo." Povzdechla jsem a sundala povlak z polštáře, na kterém byl samozřejmě můj rozmazaný make-up. „Co to děláš, Hope?" Zeptal se mě Buckyho hlas a já se otočila jeho směrem. Úplně jsem zapomněla na ten fakt, že jsem byla u něj doma a že tohle nebyla moje ložnice. Anebo taky ten fakt, že to tričko, co jsem měla na sobě, nebylo moje. Uchechtla jsem se nad svou hloupostí a podívala se na něj. Díval se na mě s úsměvem a se zvědavostí. „Jen jsem chtěla ten povlak vyprat. Přece jenom je tom můj make-up. Promiň." Omluvně jsem se na něj podívala a rukou si odhrnula spadané vlasy z obličeje. On se uchechtl a rozešel se ke mně. „To je v pohodě. Myslím, že ten problém za tebe vyřeší pračka." Ujistil mě s úsměvem a rukou mě pohladil po tváři. „Jediný, co teď potřebuješ je to, abys to vypila." Řekl a podal mi skleničku s vodou a aspirinem. Usmála jsem se a přikývla. „Dobře." On mi úsměv opětoval a já se napila vody, abych zapila ten prášek. „Vadilo by ti, kdybych se šla k sobě osprchovat a převléct?" Zeptala jsem se ho a on se na mě podíval. „Ne, samozřejmě, že ne. Mezitím něco udělám k snídani." Usmál se na mě, políbil mě na čelo a já přikývla. „Dobře." Úsměv jsem mu opětovala, vzala si věci ze včera a rozešla se k sobě do bytu. Jakmile jsem za sebou zavřela, šla jsem ke skříni, vyndala si čisté oblečení a zavřela za sebou dveře od koupelny. 

-----------------------------------------------

Když jsem vyšla ze sprchy, nechala jsem mokré vlasy mokrými a rozešla se zpět k Buckymu do bytu. Zhluboka jsem se nadechla a vešla dovnitř. Už když jsem se probudila, tak moc jsem tu všechno chtěla říct...Ale ne, už nebudu čekat. Čím dřív, tím líp. A nejen pro mě, ale i pro něj. „Udělal jsem toust a míchaná vejce. Nevěděl jsem, jak se budeš cítit, takže..." Usmál se a rukou si nervózně vjel do vlasů. Úsměv jsem mu opětovala, zastavila se před ním a dala mu pusu na tvář. „V pořádku. Sama jsem si ještě před chvílí nebyla jistá, jestli nezakleknu před záchodem." Jakmile jsem to dořekla, zasmál se a já se k němu přidala. Když jsme se uklidnili, s obavami v očích se na mě podíval a ruku mi položil na tvář. „Ne, teď vážně. Je ti dobře?" Zeptal se mě a já se pousmála a přikývla. „Jsi si jistá?" Zeptal se mě znovu a já se zasmála a přikývla. „Myslím, že je mi dobře."

„Tak to je dobře." Oba jsme se na sebe usmáli a posadili se ke stolu. Vím, že bych neměla být nervózní a mít strach, ale...

„Doll, je všechno v pohodě?" Zeptal se mě a tím mě probudil z mých myšlenek. Chytil mě za ruku a já sebou lehce trhla a podívala se na něj. On se zamračil a nechápavě se na mě podíval. „J-já..." Proč jsem z toho měla strach?

„Víš, že mi můžeš říct všechno. Co se děje? Stalo se snad včera něco, o čem bych měl vědět?" Zeptal se mě a stiskl mi ruku a já na sucho polkla a podívala se na svůj poloprázdný talíř. Bála jsem se mu podívat do očí. Bála jsem se, neboť by ta odpověď na tu otázku, mohla zničit náš vztah. A to jsem nechtěla. „Políbil mě." Ani jsem si neuvědomila, že jsem to řekla a s vytřeštěnýma očima jsem se na něj podívala. Stále mě držel za ruku, ale jeho výraz byl neutrální. Kamenný. „Nevím, proč to udělal. Řekla jsem mu, že to byla chyba. Že oba dva jsme se posunuli dál. Řekla jsem mu, že není ten, koho miluju. A on si to uvědomil a omluvil se. Omluvil se za všechno a to jsem nečekala. Musíš mi věřit, když řeknu, že je to pravda. Prosím." Zašeptala jsem a s uslzenýma očima se na něj podívala. „Prosím." Zavzlykala jsem a obličej si schovala do dlaní. Chvíli bylo ticho, než ho přerušilo zavrzání židle a jeho ruce si mě přitáhli do objetí. „To je v pořádku. Shhh...Věřím ti. Sama si mi říkala, že už mezi váma dvěma nic není." Nadechla jsem se a podívala se na něj. On se na mě usmál a já cítila, jak mi ten balvan spadl ze srdce. Úsměv jsem u opětovala a palcem mi setřel zbývající slzy. „Co bys řekla na to, kdybychom se zastavili u Steva? Včera večer mi říkal, že by tě Peggy ráda poznala?" Zeptal se mě a já se nad tím zamyslela. Usmála jsem se a přikývla. „Moc ráda, taky bych ji konečně chtěla poznat." On se usmál a přikývl. „Dobře, tak já mu jdu zavolat." Řekl a s tím odešel. Jakmile zmizel z kuchyně, povzdechla jsem a obličej si schovala do dlaní. Jen jsem doufala, že jsem něco nepokazila.

 -----------------------------------------------  

„Bože, jsem tak ráda, že jsme se konečně potkaly!" Zasmála se šťastně Peggy a já se pousmála a přikývla. Nemyslela jsem to špatně, taky jsem ji konečně ráda poznala, a že je to skvělá ženská, jen ty okolnosti. Celou cestu k nim jsme s Buckym nepromluvili a já nevím, co si myslet. Říkal, že mi věří a že je to v pořádku, ale mně to tak nepřijde. „Dáš si skleničku vína?" Zeptala se mě Peggy s úsměvem a podívala se na mě. „Ne, děkuju. Po včerejšku opravdu ne." Usmála jsem se a ona jen přikývla. „Oh, dobře. Chápu, dám si i za tebe. Aspoň budu mít výmluvu pro Steva." Usmála jsem se a přikývla. Když ke mně Peggy byla zády, podívala jsem se Buckyho směrem a sledovala, jak si se Sevem povídal v obýváku. Usmíval se a já se snažila zůstat v klidu. „Hej, Hope. Je všechno v pořádku?" Zeptala se mě Peggy, když mě chytila za ruku a s obavami v očích se na mě podívala. „J-jo, všechno je v pohodě." Usmála jsem se a snažila se ji ujistit, anebo jsem se snažila spíš ujistit samu sebe? Těžko říct. „Omluv mě, hned budu zpátky, jen si musím odskočit." Ona přikývla a já se rychle zvedla a rozešla se směrem do koupelny. Hned co jsem za sebou zavřela, pořádně jsem se nadechla a vydechla. Když jsem se po chvíli uklidnila a opláchla si obličej, vyšla jsem ven a pomalu se rozešla zpět za Peggy do kuchyně, ale Stevovo a Buckyho zvýšený hlas v jednom z pokojů, mě zastavil. „A kdy jí to máš jako v plánu říct, Bucky?!"

„Steve...j-já nevím, ok?"

„Jak to sakra nemůžeš vědět!? Je to úžasná holka, Buck. Pokud vím, tak si říkal, že ti říká všechno, tak proč bys i ty ji nemohl říct všechno? Oba dva dobře víme, hlavně ty víš, že si to zaslouží, Bucky."

„Já vím, Steve. Já vím...jen to není lehký. Dott jsem vážně miloval a myslel si, že je ta pravá a teď mi napíše, že se bude vdávat? Jen jsem nečekal, že to bude tak brzo. Po tom všem, čím jsme si spolu prošli...Vím, že to dítě nebylo moje, ale...vážně jsem si přál, aby bylo."

Měla jsem pocit, jako by někdo vyrazil dech. Najednou mě polilo horko a v uších mi nepříjemně pískalo. Ruku jsem si položila na pusu, aby nemohli slyšet moje vzlyky. „Hope, jsi v pořádku? Co se stalo?" Zeptala se mě Peggy, když sepřede mnou zastavila. Dveře od pokoje se otevřeli a já se na ně podívali. Steve se na mě smutně a chápavě podíval. „Hope?" Zatřásla jsem hlavou a podívala sena zem. Ne, nemohla jsem se na něj podívat. Rychle jsem se rozběhla do chodby,vzala si bundu a vyběhla ven z bytu. Nezajímalo mě, že na mě volali. V tu chvíli mě zajímalo jenom moje zlomené srdce a ubrečené oči. Vytáhla jsem telefon a čekala, až to vezme.

„Ano?"

„Nat,potřebuju tě."