Marichat

Sbohem

--Pohled Marinette--

Ucítila jsem provazy na svém těle. Také jsem slyšela, jak vedle mě někdo brečí. Snažila jsem se otevřít oči, ale nešlo to. Nic jsem necítila, ale ten sen byl příšerný.

FLASHBACK SEN

Stojím tu uprostřed černé místnosti. Nic tu nevidím, ale slyším jednu pozitivní věc. Slyším jak na mě mluví Tikki.

,,Marinette! Kde jsi?!" zařve a já si musím trochu zacpat uši. Rozlehlo se to po malé místnosti a tak to bolelo moje uši ještě víc.

,,Tikki jsem tu, ale prosím už nekřič. Všechno bude zase v pořádku uvidíš." řeknu a usměju se. V hlavě, ale panikařím. Určitě nic nebude dobré a kde to vůbec jsem?! Najednou jsem uviděla světlo a zjistila že někdo pootevřel dveře. Rychle jsem běžela za světlem, ale světlo zmizelo. Pak se najednou rozletěli dveře a viděla jsem nějakou černou postavu.

,,Ahoj Marinette." nevím kdo to je, ale viděla jsem jak se usmál. Tohle, ale nebyl normální úsměv, ale úsměv klasického úchyla. Přejel mi mráz po zádech a radši jsem postupovala malýma krůčkama dál od něj, až jsem narazila do zdi a sjela po ní. Člověk se pomalu přibližoval a když byl dostatečně blízko, tak mi ukazováčkem zvedl bradu a já mohla vidět ty jeho zelené smaragdové oči. Nevím jak, ale když ukázal druhou ruku, tak se mu tam objevil nůž. 

,,C-co s ním chceš d-děl-" nedořekla jsem to a skočil mi hned do řeči.

,,Ticho! Nemáš právo mluvit!" zařval na mě a mě začali téct slzy.

,,Tady se nebrečí!" zařval ještě víc a kvůli vzteku mi nůž zabodl do břicha. Sykla jsem jak nejvíc to šlo. On se jen usmál a zase vyšel ven ze dveří a zavřel je za sebou. 

,,Marinette!" uslyšela jsem, jak zařvala Tikki, ale když jsem volala už jsem neslyšela odpověď. Byla jsem tu sama. Nikdo nikde a zachvíli jsem musela vykrvácet. Bolelo to jako čert, ale zvedla jsem se a v pokoji ve kterém jsem byla jsem začala hledat něco, čím bych si to alespoň mohla ošetřit. Když jsem se, ale zvedla hned jsem o něco zakopla a spadla na to břicho. Nůž se mi zabodl do břicha víc a já sykla mnohem dřív, než předtím. Už jsem před očima měla jenom temno. Poslední co jsem udělala, tak jsem se chytla za to břicho a zavolala.

,,Tikki!" temno. Tma. Nic nevidím, neslyším. Už jsem připravená skoncovat s životem. Měla jsem vás všechny ráda. Sbohem.

KONEC FLASHBACKU SNA 

--Pohled Adriena--

Zrovna jsem dorazili před nemocnici a už odváželi Mari do operačního sálu. Jediné co jsem mohl bylo si sednout a poslouchat, jak Alya,Nino a já brečíme a učitelky vzlyk. Čím déle to trvalo, tak tím víc jsem byl zničenej. Nemůže! Ne nemůže být mrtvá! Měl jsem ji rád a vždycky budu a vím že ona mrtvá nebude! Pokud ano, tak skoncuju také s mým životem.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Ahoj Borcí!

Snad se vám kapitola líbila a dobře ji ohodnotíte :) Taky vám chci připomenout, že se blížíme pomalu ke konci a nemohu vám říct, zda to bude Sad End nebo Happy End :( Uvidíme jak se rozhodnu a možná vám, pak dám vědět, ale spíš ne, protože bych vám zkazila smutné/šťastné překvapení. Užívejte zbytek prázdnin a mějte se hezky!

-Vaše LadyClaris ;)