Daughter of Darkness: Dcera temnoty

15

Jakmile se jejich auto bezpečně dostalo za hranice města, otočila se Naomi na Nica, sedícího vedle ní. Již nevypadal tak ztraceně, jako v kasinu. Dívka svého bratra uchopila za ruku a zvedla oči k jeho obličeji. Čekala jakoukoli reakci, která by jí dokázala, že Nico vnímá své okolí. Dočkala se brzy. Byl to jen malý záchvěv, dívka by ale přísahala, že se chlapci pohnuly prsty. Lehce mu ruku stiskla. A její stisk byl, ač slabě, opětován. Dívka se pozorně zadívala svému bratrovi do obličeje. Po chvíli zachytila lehké záškuby jeho víček a následné zamrkání. Pak se chlapcovy oči zahleděly do těch jejích. Byly stejně tmavé, jako její.
„Naomi?" zeptal se Nico nevěřícně, když jeho oči zaostřily. Nebyl pochyb o tom, že tohle je jeho nevlastní sestřička, kterou naposledy viděl, když byla ještě batole.
„Znáš mě?" podivila se dívka překvapeně. Myslela si, že bude těžké přesvědčit svého bratra, že je jeho sestra.
„Vídal jsem tě jako malou. Tvé vlasy, nikdo nemá takové," vysvětlil Nico, usmál se a vzal jeden pramínek jejích vlasů do volné ruky. „Věděl jsem, že mě odtamtud dostaneš, až nastane čas!"
„Znal si mě, když jsem byla malá?" zeptala se dívka nevěřícně. Proto jí Nico přišel povědomý, když viděla jeho fotografii. Musela si pamatovat nějaký střípek z té doby.
„Znal jsem i tvou matku. O všem ti povyprávím, slibuji. Mohli bychom prosím někde zastavit?" směřoval svoji otázku k Jeremymu, jakožto řidiči. Dívka si teprve teď uvědomila, že v autě vlastně nejsou sami. Jeremy pouze přikývl a dál se věnoval řízení. Nico si teď prohlížel ostatní členy jejich skupiny. Nejdelší pohled věnoval Renovi, který s nimi seděl vzadu.
„Ty jsi syn Apollóna. Cítím z tebe světlo," poznamenal Nico. Nečekal však na potvrzení a pokračoval. „Znal jsem jednoho tvého bratra, předtím," dořekl a v očích se mu objevila obrovská bolest. Naomi mu naléhavě stiskla ruku, nic ale neříkala. V autě se rozhostilo husté ticho, dokud Jeremy nezaparkoval na lesním odpočívadle. Její bratr neprodleně vystoupil z auta a rozešel se směrem k lesu. Dívka by na to nevsadila,ale když její bratr odcházel, vypadal jako kdyby měl v očích slzy.

Když vystoupila i Naomi a její přátelé, dívka k lesu vysílala posmutnělé pohledy. Netušila, zda má svého bratra následovat, nebo ho nechat samotného, se vším se vypořádat.
„Měla bys za ním jít," řekla jí tiše Anella, když se postavila vedle ní. „Počkáme tady." Dívka se tedy zhluboka nadechla a vydala se do míst, ve kterých jim její bratr zmizel z dohledu. Zašla až do lesa a spatřila svého bratra opírat se o strom se smutným výrazem. Dívka se beze slov opřela vedle něj a upřela pohled k zemi. Chvíli tak oba sourozenci v družném tichu, než se její bratr rozpovídal.
„Měl jsem je rád, všechny. A oni odešli. Percy, Hazel, Will,..." věta vyzněla do ztracena. „Já jsem nemohl odejít. Kvůli otci, kvůli tobě. Ale nechtěl jsem tam trávit ani chvilku. Proto jsem odešel do Lotosu," vysvětloval Nico hořce a naléhavě. Dívka uchopila bratrovu ruku a silně jí stiskla.
„Můžu si jen představovat, co jsi prožil. Ale jsem tu pro tebe," prohlásila Naomi pevně tichým hlasem. Chlapec zvedl oči a sourozenci si pohlédli do očí. 
„Asi by ses měla jít rozloučit s přáteli. Půjdeme za otcem," rozhodl Nico, již klidný. „Počkám tady na tebe." Naomi přikývla a vydala se zpět na odpočívadlo, kde zůstali ostatní.

„Hlavně se zase vrať," Anella svírala dívku ve vřelém objetí. Naomi mrkala, aby zahnala slzy dojetí, které se draly z jejích očí. Nikdy jí nikdo takto neměl rád, jako kamarádku. Po chvíli ji zlatovláska pustila a dívka se otočila ke dvěma chlapcům. 
„Moc vám děkuji, že jste se mnou šli, i když jste o ničem nevěděli," poděkovala dívka upřímně a od srdce. Ren se nadechoval, že něco řekne, ovšem dívka jej předběhla. „Bezpečnou cestu zpět do Tábora," zašeptala a rychle se otočila. Bez jediného ohlédnutí a se smutným výrazem zamířila do lesa, kde na ní již čekal její bratr. 
„Připravená?" zeptal se tiše. Dívka přikývla. Nevěděla, jestli je připravená znovu se setkat s otcem, nebo jít do podsvětí. Byla připravená opustit své přátele, aby se naučila ovládat moc, kterou podle jejího otce měla. A byla připravená se poté vrátit zpět za svými přáteli. 
„Jak se dostaneme do podsvětí?" byla dívka zvědavá a zároveň zaměstnávala svou mysl přemýšlením. Nico se tajuplně usmál, ovšem poté mu úsměv zmrzl na tváři. 
„Uvidíš. Ale měli bychom si pospíšit," pokynul náhle vážně hlavou její bratr. Dívka sledovala jeho pohled a zděsila se. Zem kolem ní měnila barvu. Z krásné zelené se stávala popelavě šedá a následně temně černá. 
„Co se to děje?" ptala se dívka s panikou a ustoupila o pár kroků vzad. Ihned začala šednout další stébla.
„Tvá moc. Začíná se projevovat. Zkus se uklidnit, myslet na něco příjemného," hovořil k ní její bratr tiše a naléhavě. Dívka rychle pátrala v paměti, ovšem nemohla najít žádnou myšlenku, která by jí poskytla požadované uklidnění. Nejdříve zkusila myslet na to, jak poprvé vkročila do lesa, poté si ale uvědomila, že další les právě zbavuje života a opět zpanikařila. Pod dívkou se podlomila kolena a ona se zhroutila na zem. Schoulila se do klubíčka a bezhlesně prosila, až to vše skončí. Nechtěla ublížit lesu, nechtěla ublížit svému bratrovi, ani svým přátelům, kteří byli pravděpodobně stále nedaleko. Chtěla křičet, ať utečou, všichni. Z hrdla se jí však nedostal ani jediný zvuk, a náhle dívku obestřela temnota. Začala se sebou cukat, jelikož ucítila, že jí něco brání v pohybu, když tu se jí u ucha ozval známý hlas. 
„Nešij se sebou tolik, prosím. Za chvíli tam budeme!" Nico. To on jí držel a mluvil k ní. Poznala jeho hlas, i když byla na pokraji zhroucení. V tu chvíli se však jejich okolí lehce projasnilo a její bratr jí jemně položil na kamenitou zem. Dívka se zmateně začala rozhlížet kolem. Všude byly skály a temno. A před nimi... před nimi se rozkládal hrůzu vzbuzující palác, vybudovaný z tmavého kamene. Dívka pohlédla na svého bratra, který na její němý dotaz odpověděl pokývnutím a bolestivým úsměvem.
„Vítej v podsvětí."