Daughter of Darkness: Dcera temnoty

1

Procházela městem, skrývala se ve stínech. Nerada přitahovala pozornost ostatních. Všichni na ní koukali buď s lítostí, nebo s odporem. Spíše s odporem. Mladší se jí vysmívali, starší před ní zavírali dveře. Ačkoli, i zde se našlo pár zatím nezkažených lidí, kteří se na ní usmáli, v lepším jí dali jídlo, někdy i starý kus oblečení. A právě k jedněm z nich mířila. Bylo to daleko, ale oni jí vždycky rádi viděli. Dokonce jí pouštěli i do domu, což se jí stávalo jen výjimečně. Byl to postarší pár, manželé, kteří neměli žádné děti. Občas, když k nim zavítala, jí dali najíst. Naposledy dostala sladký rohlík a kávu. Někdy, když byla stará paní ve sdílné náladě, dostala i oblečení.

Dorazila k domu oněch postarších lidí. Jmenovali se Warrovi. Vždy na ní byli moc hodní. Postavila se ke dveřím a zaklepala za pomoci starého železného klepadla. Neměli zde zvonek. Ani žádné vyspělé technologie, jako jsou počítače, telefony a televize. Čekala, až jí někdo přijde otevřít, mezitím se rozhlížela kolem. Nacházela se v malebné čtvrti, kde žili většinou staří lidé, nebo rodiny s malými dětmi. V tom se ale dveře otevřely. Za nimi stála paní Warrová s úsměvem na její již povadlé tváři. Dříve musela bývat velmi krásná, jelikož si něco ze své krásy a půvabu uchovala doteď.
„Naomi, zlatíčko!" řekla, lehce zasněně. Mluvila tak již v době, kdy se s ní poprvé potkala. I přes to ale její hlas vždy vykouzlí na tváři úsměv. Ani dnešek nebyl výjimkou. To už ji ale stará paní zvala dál a ona ji s tichým díky následovala. Paní Warrová ji dovedla až do jejich obývacího pokoje. Naomi tady již párkrát byla, ale vždy ji tento pokoj fascinoval. Byl celý bílý. Nábytek, koberec, nádobí. A to vše bez jediné poskvrnky.
„Posaď se drahoušku" řekla stará paní mile, přičemž poukázala na pohodlné čalouněné křeslo. Potom se beze slova odebrala do kuchyně. Naomi poslechla a posadila se. Křeslo bylo tak pohodlné, jako snad zatím nic v jejím životě. Kdyby se na sebe teď podívala, asi by se v křesle ani neviděla, nebýt jejího tmavého oblečení. Vždycky byla strašně bledá a ani to nejzářivější letní slunce ji nedokázalo přiopálit. I její vlasy byly bílé. Ne blonďaté jako u normálních dívek, ani šedivé jako u starých lidí. Čistě bílé, jako sníh.

Náhle cvakl zámek hlavních dveří a někdo vešel. Ozvaly se rázné kroky a najednou se ve dveřích objevil postarší šedivějící pán. Pan Warra. Naomi vyskočila z křesla a ihned ho pozdravila. Jeho oči zabloudí k její postavě, jako by jí zaregistroval teprve teď.
„Ahoj Naomi" řekne a jeho tvář rozjasní úsměv. Má rád děti všech velikostí, barev a věku, možná proto pracuje jako učitel. On a jeho žena spolu ale nikdy žádné děti neměli. Pravděpodobně proto si ji chtěli nechat, když byla byla mladší. Moc o to stáli. Naomi také. To by však nesměl svět být zvráceným místem, který lidem upírá to, po čem touží. A tak si ji nakonec Warrovi k sobě vzít nemohli a ona zůstala na ulici.

Paní Warrová přinesla z kuchyně obložený talíř. Samé dobroty! pomyslela si Naomi když okukovala, co jí stará paní obětovala. Sladký rohlík, máslo, rajčata, okurka, papriky. Nyní manželé seděli naproti ní, na starobylém bílém gauči. Oba dva s úsměvem sledovali, jak si Naomi pochutnává. Bylo na tom něco jiného, než jindy. Obvykle paní Warrová brebentila o novinkách a klepech z města a okolí. Slov bylo vždy více, než dost. Dnes ale ne. Dnes bylo až podezřelé ticho. Naomi se tím moc nezaobírala, byla ráda, že je uvnitř a má jídlo. Tak jen v duchu pokrčila rameny a dál se věnovala svému již skoro prázdnému talíři. Brzy bylo všechno jídlo snědeno a Naomi si povzdychla. Byl čas zase jít. Nemohla se zdržovat dlouho.
„Asi už půjdu" řekla dívka potichu a smutně se pousmála. Bylo jí s nimi tak dobře! Paní Warrová vstala a šla Naomi vyprovodit ke dveřím. Pohladila dívku po splývavých bílých vlasech a dala jí pusu na čelo.
„Brzy zase přijď" zašeptala stará paní a odtáhla se s vřelým úsměvem. „U nás budeš vždy vítaná." dodala ještě. Pak ke dveřím dorazil i pan Warra a Naomi objal. Mladá dívka měla v očích slzy, proto se raději odvrátila a vyrazila ze dveří. Neměla ráda, když okolí vidělo její slabosti. Například to, jak jí starý pár dojal svým srdečným chováním.

Vyšla od domu starého páru náhodným směrem. Neměla totiž určitý cíl. Ještě slyšela, jak se za ní zavřely dveře a cvakl zámek. To už ale její postava zmizela v šeru za nejbližší roh. Neměla jasný cíl, věděla jen, že se již stmívá a že by si měla najít místo, kde dnes přespí. Měla pár možností. Ruiny starých opuštěných domů, park, nebo kontejnery. Dnes se rozhodla pro zřícené stavby. V parku to nikdy neměla ráda, bylo tam moc jiných bezdomovců, hlavně pak chtivých mužů. A tak Naomi zamířila k jejím starým známým - zříceným budovám z dob první světové války. Říkalo se o nich, že jsou prokleté a že tam straší, ona se však duchů nikdy nebála. Nevěřila na ně. A za tu dobu, co v těch budovách pobývala, nikdy nenarazila na nic neobvyklého. Jen prach, cihly a pozůstatky bývalého lidského života. Mladá dívka si ustlala na zemi poblíž zadních dveří. Sice nepotkala nikdy nic neobvyklého, ale již párkrát zažila nálet nadržených opilců. Proto chtěla mít doslova zadní vrátka. Když se dostala pryč z budovy, v temných ulicích se jim dokázala lehce ztratit. Brzy potom, co ulehla se jí začaly klížit oči a ona se pomalu propadla do neklidného spánku.

Nevěděla však, že poté, co odešla z domu Warrových se starý pán otočil ke své manželce se zachmuřeným výrazem na tváři. „Už nemůžeme déle čekat. Měli bychom to ohlásit. Tímto akorát Naomi vystavujeme velkému nebezpečí." vyšlo z jeho úst. Stará paní jen bolestně zavřela oči a kývla. „Kontaktuj Tábor. Ať pošlou opatrovníka"