Daughter of Darkness: Dcera temnoty

9

Sejít z kopce jim trvalo ještě chvíli. Poté zamířili k budově, kterou Tyler nazval Hlavní budova. Naomi se se zájmem rozhlížela po okolním dění. Nikdo si jich otevřeně nevšímal, jen na Tylera občas kývl nějaký satyr. Párkrát zachytila pohled ostatních táborníků, když se však tím směrem podívala, všichni ucukli pohledem. To mi to hezky začíná pomyslela si dívka hořce, ale narovnala se. Nebude přeci dělat ublíženou chudinku. Musí na ostatní udělat dojem, jestli si tady chce najít přátele. Atmosféra byla všude celkově stejná. Když však procházeli kolem jednoho z prostředních srubů, potěšil jí úsměv černovlasého chlapce, který seděl na zápraží a vyráběl šípy. Neucukl pohledem, jako ti ostatní. Dívka na něj kývla, ale neusmála se. Nesmála se už dlouho, nejspíš si ani nepamatovala, jaký je to pocit.

Brzy s Tylerem dorazili ke stavení, které bylo jejich cílem. Budova byla vysoká, měla nejméně dvě patra. Když vešli, dívka kolem rozeznala kulečníkové a pingpongové stoly. Prošli kolem, skrz budovu. Tylerova kopyta klapala na dřevěné podlaze. Dívce to nepřišlo vtipné, ale jaksi normální. Satyr ji vyvedl prosklenými dveřmi ven, na terasu. Dívka párkrát zamrkala, jak si její oči, přivyklé na tmu v budově, opět zvykaly na sluneční světlo.
„Á, dobré odpoledne Tylere," ozval se neznámý hlas. Zněl staře, ale také moudře. Dívka se rozhlížela, dokud nespatřila postaršího muže, který seděl v kolečkovém křesle a vědoucně se usmíval.
„Pane Cheiróne, tohle je Naomi," prozradil Tyler s pokynutím k dívce.
„Moc mě těší, mladá dámo. Doufám, že se ti tady bude líbit," s úsměvem uvítal dívku muž, kterému Tyler říkal Cheirón. „Nemýlím-li se, tady Tyler ti už základní věci vysvětlil, že?" Dívka pouze přikývla, před tímto chlapíkem si nebyla vůbec jistá.
„Já jsem to ale nezdvořák. Ani bych se ti pořádně nepředstavil!" začal lamentovat onen muž a náhle se zvedl z kolečkového křesla. Ovšem, bez nohou. Ty totiž vůbec nebyly jeho. Cheirónovi patřil osrstěný koňský zadek a čtyři dlouhé nohy, které vytáhl z dutého otvoru uvnitř křesla. Jak se tam mohl vejít?
„Já jsem Cheirón, nejstarší kentaur, který se dožil současnosti!" řekl pak rázným hlasem, přičemž se celý narovnal a Naomi ho spatřila v celé jeho výšce. A byla ohromená.
„Já - moc vám děkuji pane, že tu budu moci být. Klidně si to tady odpracuji, abych nebyla na obtíž." spustila dívka rozechvělým hlasem. Najednou se jí vrátily všechny obavy, které potlačovala. „Jen mě prosím neposílejte pryč." prosila Naomi a do očí, které měla upřené nahoru ke kentaurovi, se jí nahrnuly slzy. Dívka proto rychle pohled sklopila. Nechtěla, aby viděli její slzy.
„Ale notak, proč bychom tě posílali pryč? To, že jsi tady znamená, že jsi jedna z nás. A my držíme při sobě" ozvalo se dívce u ucha a náhle ji objaly pevné teplé ruce. Když dívka vzhlédla, zjistila, že jí objímá Cheirón a soucitně na ní hledí. Naomi si začala otírat slzy, které jí vyklouzly z očí a opatrně se kentaurovi vysmekla.
„A ještě něco. Říkej mi Cheiróne, ano?"nakázal jí ještě a usmál se na ní. „A teď pojď." pokynul ještě dívce a rozešel se z terasy pryč po velkých zadních schodech, kde se ještě ujistil, že ho dívka následuje.
„Než se dozvíme, kdo je tvůj božský rodič, budeš bydlet zde, v hlavní budově, kde jsou pokoje právě pro takové příležitosti," začal dívce vysvětlovat kentaur a dívka, již plně klidná, mu se zájmem naslouchala. Náhle zpozorovala dívku, která k nim mířila. Měla světle hnědé vlasy, protkané blond pramínky, takže se zdálky jevila, jako kdyby měla na vlasech zlato. Dívka došla až k Naomi a Cheirónovi, kde se zastavila.
„Naomi, tohle je Anella," představil jí kentaur a dívka se na Naomi usmála. „Teď tě svěřím do její péče, ona tě tady už provede." oznámil kentaur a naposledy se na obě dívky usmál, než odběhl pryč.
„Ahoj. Máš moc krásné vlasy." pozdravila Naomi dívku naproti sobě. Anella se rozesmála.
„Mě se zase líbí tvoje tmavé oči," přiznala se a chytla Naomi za ruku. „Tak pojď, ukážu ti to tady. Za chvíli bude večeře, tak ať to stihneme!"

Anella ji nejdříve zavedla zpět ke srubům.
„Trvalo by dlouho, než bych ti vyjmenovala, komu patří jaký srub, takže jenom ty hlavní." začala Anella, přičemž si nevšímala kradmých pohledů, které k nim vysílali ostatní táborníci.
„Zeus, Héra." pokynula k dvěma srubům v čele. Ze všech srubů byly tyto dva nejhonosnější. A také prázdné.
„Poseidon. Prázdný, stejně jako ty dva před ním." pokračovala Anella a nepatrně zesmutněla. Pak ale zatřepala hlavou a šla dál, kolem velkého ohniště. Minuly hodně srubů, dokud její průvodkyně nezastavila před malým černým stavením. „Hádes. Poslední z Velké trojky. Dostavěn až později, spolu s těmi, co jsou tady." vysvětlila dívka, přičemž poukázala na asi deset srubů. Poté se přesunula o dva sruby dál. „A nakonec, Persefona." Anella vešla na zápraží a pokynula Naomi, ať vstoupí.
„Ten je můj. Stavěla jsem ho sama, tedy s pomocí satyrů a dryád."
„Nikdo tady s tebou nebydlí?" tázala se Naomi, když vešla a rozhlížela se po útulném interiéru.
„Ne, jsem jediné dítě Persefony. Konečně Hádovi zahnula!" odpověděla Anella rázně, pak se ale usmála.
„Máš to tady krásné," vzdychla Naomi a představovala si, jak by se jí tady krásně žilo.
„Děkuji. Než jsem se dozvěděla o mámě, chtěla jsem něco takového dělat. Zařizovat interiéry, a tak," prozradila zlatovláska a usmála se. „Kdybys cokoliv potřebovala, přijď sem za mnou," řekla nakonec vlídně a vyšla ze srubu. Naomi jí následovala.
„Tam vzadu je lezecká stěna, testují tam naše dovednosti. Stříká tam láva a tak podobně. Dokáže člověka pěkně rozpálit." ušklíbla se Anella a zamířila na opačnou stranu.

„Po levé straně je jezero. Pro romantické projížďky na kánoích, na koupání a tak. Znáš to. Ten barák, ze kterého se kouří, to jsou dílny. Hlavně pro Hefaistovy děti, oni pořád něco staví." Naomi vše sledovala a snažila se vstřebat co nejvíce informací, aby se neztratila, až tu půjde sama. Dívky zamířily doprava. Přešly úzkou řeku, která mířila do lesa. Dostaly se k velké aréně.
„Tak tady nejčastěji probíhá výcvik. Meče, dýky, luky, kopí, každý si tu přijde na své. Zítra ti můžu pomoct vybrat zbraň, pokud budeš chtít." nabídla se dobrácky zlatovláska a usmála se.
„S čím bojuješ ty?"
„To je různé. Nejčastěji mám ale dýky," prozradila Anella a odhalila své společnici dvě dýky, které měla schované na stehnech, skryté pod volným oranžovým tričkem.
„Tam vzadu je ještě zbrojnice a stáje pro pegasy. Ukážu ti je třeba zítra, teď bychom se asi měli pomalu vrátit." jakmile to zlatovláska dořekla, ozval se zvuk lastury, svolávající táborníky k večeři.
„Akorát v čas, tak poběž!" usmála se Anella a chytila Naomi za ruku. Pak se rozeběhla k jídelnímu pavilonu, kam teď mířili i ostatní táborníci. A Naomi se rozeběhla také, s úsměvem na tváři.