Daughter of Darkness: Dcera temnoty

8

Z polospánku ji vybudil zvuk kol, skřípajících na štěrkovité cestě. Jeli už pěkně dlouho, s občasnou zastávkou na toaletu, jinak ale příliš nezastavovali. Až nyní. Auto ještě chvíli jelo setrvačností po nerovné cestě, pak zastavilo úplně. Tyler, který po tom co dívce vysvětlil vše, co mohl, skoro vyskočil z auta a slastně se protáhl. Naomi jeho příkladu následovala, neboť měla svaly ztuhlé a bolavé od to, jak dlouho seděla v jedné poloze. 
„Už jsme skoro tam. Doufám, že ti nevadí malá procházka," řekl Tyler směrem k dívce a zazubil se na ní. Poté přešel k zadní části auta, otevřel kufr a vytáhl z něj malý batoh, který si přehodil přes rameno. 
„Co se stane s autem?" položila dívka logickou otázku. Přece se tady jen tak nenechá. Kdokoliv by ho mohl ukrást, i přes to, že je zamčené. Zloději jsou vynalézaví a Naomi byla, díky životu na ulici, naučená vážit si věcí. 
„O auto se neboj. Postará se o něj Tábor." odpověděl na její otázku s úsměvem Tyler. S tím, jak se přibližovali k Táboru, byl veselejší. Těšil se domů. Náhle se ale mladík rozhlédl kolem.
„Je tu vlastně ještě jedna věc, kterou jsem ti zapomněl říct." řekl nedbale a potom si začal svlékat kalhoty. Dívka zalapala po dechu a cukla se sebou. Začaly jí napadat ty nejhorší scénáře. Tyler ale pokračoval v mluvení i ve svlékání.
„V pořádku. Jak jsem řekl, zapomněl jsem na jednu důležitou věc. Hodně to souvisí se mnou. Nejsem člověk, nebo polobůh, jako ty. Já-," hekl, když si úzké nohavice přetáhl přes kopyta. Ano, kopyta. „-Jsem satyr. Napůl člověk, napůl kozel." dořekl polonahý Tyler a narovnal se. Naomi na jeho nohy hleděla. Byly chlupaté, ale po zvířecím způsobu. Dalo by se říci, že měl na nohou srst. A místo chodidel kopyta. Takže to vše muselo být skutečné. Před Naomi stál důkaz.
„Měli bychom vyrazit, ať se do Tábora dostaneme za světla," dodal satyr a pohlédl na slunce, klonící se k západu. Potom úhledně složil kalhoty a uklidil je do jeho batohu. Tázavým pohledem se podíval na dívku, stále zkoumající jeho srst, potom se pomalu otočil a vyrazil. Ne dál po cestě, ale do lesa.

Naomi ještě chvíli zůstala stát u auta a potom se vydala za Tylerem, kterého viděla díky jeho bílému kožichu. Ten se ale musí pořádně špinit. Po chvíli satyra dohnala a srovnala s ním tempo. Šli celkem pomalu, což dívce vůbec nevadilo. V lese bylo krásně a dívka ho celý obdivovala. Tolik zeleně ještě v životě neviděla. Listy stromů všech druhů, měkký mech, po kterém kráčeli, tráva,... Bylo to pro dívku něco nového a neuvěřitelného. Když se jí pak Tyler zeptal, proč je z lesa tak překvapená, byl on překvapený z Naomi.
„Vážně jsi nikdy dřív nebyla v lese?" ptal se nevěřícně a překvapeně na díku zíral. Na chvíli dokonce zapomněl i jít. 
„Tylere. Žila jsem na ulici. Jak bych někdy nějaký es mohla vidět? Všechny, které dřív v blízkosti měst byly tam už nejsou." odpověděla mu dívka s povzdechem. Jistě, obdivovala zahrady městských zbohatlíků a v parku stromy byly, ale nic takového. Líbilo se jí, jak je les divoký. Vyrostl si kde chtěl, bez pravidelnosti, bez toho, aby stromy stály v řadě za sebou. 

Po chvíli chůze se dvojice mladých lidí napojila na vyšlapanou cestičku. Někdo tudy šel nedávno, neboť Naomi rozeznala otisky bot.
„Už jsme blízko," potvrdil její odhady Tyler. Hned na to se jejich cesta začala zvedat do kopce. Dívka se začala obávat. Co když jí tamní komunita nepřijme, protože žila na ulici? Co když tak zůstane úplně sama, obklopená lidmi, kteří jí budou opovrhovat? Toho se dívka bála už od chvíle, kdy vykročila z bytu manželů Warrových. Teď, když už byli skoro v Táboře se její obavy ještě stupňovaly. Naomi se však přiměla obavy zatlačit do pozadí. Vždyť bude mít kde bydlet, bude mít jídlo. Už za to by měla být ráda a nestrachovat se o nic dalšího. Přeřadila tedy na jinou myšlenkovou kolej a na její obavy se snažila nemyslet.
„Takže, co to obnáší, být satyr?" zeptala se dívka se zájmem.
„Jsme něco jako pozorovatelé. Vysílají nás do škol, kde dáváme pozor, jestli poblíž nežije nějaký polobůh. A když ano," odmlčel se Tyler, „Dovedeme ho - nebo jí - sem do Tábora." 
„Dovedl jsi sem už hodně takových, jako já?"
„Ne. Ještě mě nikam nevyslali, když ale přišla zpráva od Warrových, byl jsem jediný, koho mohli poslat. Starší a osvědčenější satyrové jsou téměř neustále někde ve světě. Takže ty, Naomi, jsi moje první." řekl s úsměvem, pak ale stočil pohled před nás, neboť jsme vystoupali na kopec. Satyr se zastavil a chvíli se kochal pohledem na krajinu, která se před námi otevřela. Když Naomi pohlédla stejným směrem, poklesla jí čelist. Před nimi se v údolí rozkládala obrovská louka s jahodovými plantážemi. A Tábor, do kterého mířili. Uprostřed velké ohniště, kolem sruby, každý jiného tvaru a velikosti. V dálce se dokonce rozprostírala písčitá pláž a za ní blyštivé modré moře. Nejpozoruhodnější byly pro dívku ale postavy, které z dálky vypadaly jako malé pohybující se skvrny. Pohybovaly se všude kolem. Po plantážích, před sruby, ve velké bojové aréně, kde zřejmě nacvičovaly své bojové umění, u jakési vysoké stěny, která vrhala oheň? Z dálky to Naomi nemohla posoudit. Bylo jich tolik. Nikdy ji nenapadlo, že Tyler mluví o tolika lidech. Myslela si, že jich bude jen hrstka. 
„Krásný pohled, že ano?" zeptal se potichu Tyler, aby nenarušil atmosféru. Dívka se nezmohla na slovo, a tak jen přikývla. Jak může něco tak krásného existovat, aniž by o tom celý svět věděl? Na to se bude muset někoho zeptat. 
„Tak pojď," řekl satyr a pomalu se rozešel z kopce. „Musíme tě představit a ubytovat, ještě před večeří." Jakmile Tyler zmínil večeři, uvědomila si dívka, že od rána nejedla. A už byl večer. Při pomyšlení, že jí tu dají dobře najíst jí zakručelo v žaludku, proto se dívka bez dlouhého otálení vydala za satyrem dolů z kopce, vstříc jejímu novému domovu.