Daughter of Darkness: Dcera temnoty

3

„Do zlata pečené, na másle smažené."
Její mysl se začínala probouzet k vědomí. Prvním vjemem, který zachytila bylo jakési monotónní hluboké bručení. Až po chvíli si uvědomila, že je to jakýsi nápěvek a že to má slova. Následně se však k dívce přihlásily i ostatní vjemy. Nejsilnější z nich byla pulzující bolest v levém spánku. Postupně se jí vracely poslední vzpomínky. Její únosce, jeho vzhled, a ráda do hlavy o zeď. Naomi se opatrně rozkoukávala kolem. Nacházela se na volném prostranství, na kterém se rozkládalo pár velkých kamenů, stromy a tráva. V jejím zorném poli se nenacházel její únosce, a tak se mladá dívka pokoušela zvednout. Odpovědí jí však byla bolest v zápěstí. To se jí do rukou zařezával provaz, který jí znemožňoval pohyb. Po jemném pohybu nohama zjistila, že její nohy jsou svázány zrovna tak. Zavrtěla se, zkoušela, jestli by se z provazů nemohla vysvobodit. Bylo jí to však málo platné.
„Bude chutnat velice." pronikne k její mysli další část té 'písně.' Teprve teď jí začalo docházet, že člověk, který zpívá, bude zřejmě její únosce. Začala sebou cukat, snažila se vyprostit. Jediné, čeho však dosáhla bylo, že se její tělo přetočilo na druhou stranu a nyní viděla na svého únosce. Poskakoval kolem ohně, který právě rozdělal a zpíval tu morbidní písničku. Když Naomi spatřila obří rožeň, pomalu jí začalo docházet, co si její únosce dnes uvaří. Ji. Bojovala s pouty seč mohla, nechtěla skončit takhle. A hlavně ještě nechtěla umřít. I když rukama kroutila co nejvíce to šlo, provaz nepovoloval, nevytahoval se, nic. Akorát dívce odíral zápěstí do krve, která jí pak přes prsty pomalu odkapávala na zem. Jako odpověď na tiché kapání se její únosce otočil k ní. Když viděl, že je vzhůru, jeho oko mu zasvítilo a na tváři se mu objevil ošklivý úsměv.
„Je vzhůru, je vzhůru. Jídlo bude dobré, bude dobré." zazpíval a šel pomalu k bezmocné dívce. Je to kanibal. Pomyslela si Naomi s hrůzou a snažila se odplazit co nejdál to šlo. Když však její únosce viděl její snažení, zrychlil a chytil dívku do svých velkých rukou. Poté ji postavil na nohy. Naomi zavrávorala, jelikož se pod ní nohy podlomily a v celém těle cítila slabost. Před pádem jí zachránily jen kanibalovy ruce, které jí v poslední chvíli zachytily. Potom s ní kanibal trhl a hrubě jí postrčil k ohni. Naomi se vzpírala, ale nemělo to cenu. Byla byla zesláblá a její únosce na ní moc silný. Ve chvíli, kdy se dívčiných nohou téměř dotýkaly plameny, v sobě našla skrytou sílu, o které netušila, že jí má. Díky této síle se dokázala vytrhnout z železného stisku, který jí svíral a uskočit pryč. Když byla Naomi volná, přímo cítila, jak se do ní vlévá nová energie a síla. Bleskově se otočila ke kanibalovi, připravená znovu uskočit, protože se svázanýma rukama a nohama se toho moc jiného dělat nedalo. Ten muž však stál tam, kde se mu Naomi vysmekla a podivně na ní zíral. Nepokoušel se jí znovu chytit, jen tam tak stál. Dívku zachvátil vztek a zloba na toho muže, který ji unesl, chtěl si jí upéct na ohni a sníst. Rozhodla se, že nechce pouze utéct pryč. Koneckonců, když se dostane z pout a podaří se jí utéct, ten muž jí může znovu najít. Musí proto udělat, co je nutné. S křikem se tedy dívka po malých krůčcích přesunula tak, aby mezi ní a vartou ohně stál onen muž. Již se chystala skočit a pokusit se ho do ohně shodit, na poslední chvíli se však zarazila. Mužovy nohy totiž obalovaly jakési temné plameny, které se rozšiřovaly, pomalu se dostávaly výš a výš. Naomi zaznamenala, že se jeho oko již nedívá na ní, ale na své nohy, pohledem plným agónie.
„Co jsi zač?" vykřikla Naomi směrem k jeho velké siluetě, rýsující se před plameny ohně. Mužův zrak se na chvíli zvedl a pohlédl na ní.
„Můj úkol je splněn." zachrčel. To ho však temné plameny obalily celého a náhle zmizely. A s nimi zmizel i muž, který jí unesl, odnesl někam do pustiny a zde jí chtěl sníst.

Naomi klesla na kolena, končetiny stále svázané. Náhle všechna ta energie, kterou cítila, když se dostávala pryč od ohně vymizela. Neměla již sílu na nic, jenom stihla zaznamenat to, že se již stmívá. Stmívá? pomyslela si zmateně. Vždyť když mě unesl, bylo ráno. Musela tak dlouho ležet v bezvědomí. Dívka ještě pohlédla tam, kde zmizel onen neznámý muž. Na zemi po něm zůstala jen jakási hromádka. S posledním vypětím se Naomi doplazila tak blízko, že rozeznala jemný žlutý písek. A v něm způli zahrabanou dýku. Dívku ihned napadlo, že by s ní mohla přeřezat provazy, které jí tak nepříjemně svíraly ruce a nohy k sobě. Opatrně se k dýce přiblížila a položila spojená zápěstí na ostrou hranu. Pak začala pomalu řezat, dokud si ruce neosvobodila. Jakmile jí nesvíraly provazy, uchopila dívka dýku do ruky a opatrně si rozřízla i provazy na nohou. Když byla takto volná, stočila se dívka do klubíčka a s dýkou v ruce pomalu usínala. Byla tak vyčerpaná, že usnula téměř ihned. Poslední myšlenka patřila neznámému jednookému muži a jeho poslední poznámce, které Naomi vůbec nerozuměla. S tím, kde je a jak se dostane zpět do města se dnes nechtěla zaobírat, rozhodla se tedy, že ráno, až bude mít více sil a až bude světlo, vyvodí následky a celou situaci se pokusí nějak vyřešit. Teď však chtěla jen spát a proto se brzy propadla do říše neklidných snů.