Daughter of Darkness: Dcera temnoty

16

Ta slova nikdy nezapomene. Vítej v podsvětí. Opravdu se tam dostala, bylo to ovšem jen tak tak. Dívka se postavila na nohy a zavrávorala. Najednou byla unavená. Pohlédla ke svému bratrovi.
„Vysílilo tě to," potvrdil jí laskavě. „Jednak to v lese a také cesta stíny. Ta s člověkem otřese vždycky." Nico k ní přistoupil a bez zaváhání jí podepřel. Poté se pomalu rozešel a dívka s ním. 
„Jak to, že to tady přestalo?" tázala se Naomi. Oba dva sourozenci věděli, co tím dívka myslí. Její bratr se mírně zamračil. 
„Působí to tady na tebe. Tvé schopnosti to tu poznávají a poslouchají," vysvětlil jí a dívka pokývala hlavou. Mířili k temnému paláci, který byl nepochybně sídlem jejich otce. A Persefony, jak si Naomi vzpomněla. Z otce neměla takový strach, v tom srubu se k ní choval mile, ovšem její nevlastní matka... Jak asi přijme dítě svého manžela, které není její?

Brzy sourozenci dorazili k hlavní bráně. Kolem nich se nikdo nevyskytoval, žádné stráže, nebo kdokoliv jiný. I přes to se však před nimi brána sama otevřela a vpustila je tak dovnitř. Dívka opustila podporu svého bratra a zařadila se vedle něj. Nechtěla tam přijít a vypadat slabá. Nico jí ještě povzbudivě stiskl ruku, než jí pustil úplně. Bok po boku tak vešli do tmavé místnosti, kterou si dívka v duchu nazvala trůnním sálem. Strop se nacházel v temném nedohlednu, podepřený štíhlými sloupy. Místnost byla osvětlena loučemi bez plamene, které i přes to vydávaly tlumené světlo. A před nimi stál mohutný černý trůn, který byl však prázdný. Dívka pohlédla na svého bratra se zmateným pohledem. Než však kterýkoliv z nich stihl něco říct, dolehl k nim jiný hlas. 
„Nico!" půvabná žena, oblečená ve vzdušných černých šatech, která se vynořila odněkud zpoza trůnu. Mířila k nim, oči však měla pouze pro tmavovlasého chlapce. Ten přešlápl a na tváři se mu vytvořil nesmělý úsměv. Žena dorazila až k nim a pevně chlapce objala. Poté se obrátila k Naomi a lehce se zachmuřila. 
„Ty budeš Naomi. Anella mi o tobě povídala," pokývala žena hlavou a tmavé vlasy se jí zaleskly. „Jsem Persefona. A teď pojďte!" představila se a dívce lehce zatrnulo. Tohle byla její nevlastní matka. Dívka netušila, jaký udělala dojem, ovšem doufala, že pokud má tahle žena ráda jejího bratra, mohla by se smířit i s ní. 

Všichni tři tedy zamířili za masivní trůn, kde byla schovaná místnost. Jak dívka s úžasem zjistila, místnost byla spíše pohodlným pokojem. Na pohled pohodlná postel, křesla, gauč,... To už k nim ale mířil sám vládce podzemí v černých kraťasech a volném tričku s nápisem DEVIL. Na tváři se mu vyjímal široký úsměv. Nejdříve zamířil ke svému synovi, kterého pevně objal a do ucha mu pošeptal něco, co dívka neslyšela. Poté objal i dívku a zadíval se jí do očí. 
„Zvládla jsi to. Nikdy jsem nepochyboval" sdělil jí bezbarvým hlasem s nádechem pýchy. „A taky se projevily tvé schopnosti. Měla by sis jít odpočinout, pak začne tvůj výcvik." Dívka se neptala, jak její otec ví o události v lese. Jen unaveně přikývla a následovala ho, když se rozešel napříč pokojem k dalším dveřím. Pohledem vzad zjistila, že je Nico následuje. Všichni tři prošli  mírně osvětlenou chodbou, až její otec zastavil před jedněmi dveřmi. 
„Tvůj pokoj. Je tam vše, co potřebuješ. Až si odpočineš, začneme." sdělil jí. Dívka přikývla a vešla do místnosti. Byla celkem prostorná a útulná. Chyběly tu barvy, ale to dívce nevadilo. Naomi neměla náladu na to, aby pokoj prozkoumala a navíc byla unavená. Přešla proto k posteli a usadila se na ní. Nebyla tak měkká, jako ta v Táboře a tak dívka doufala, že by se na ní mohla vyspat. Skopla ze sebe boty a ulehla. 

---

„Tak fajn. Prozatím se zaměříme na to, abys dokázala svou moc usměrnit." Byla se svým bratrem ve velké místnosti, kde nemohla nic zničit. Vysvětlil jí, že svého času se tady učil a trénoval také on. 
„Jak?" zeptala se dívka. Sice nikam nespěchala, ale chtěla něco dělat. Jejich otce neviděla od příchodu do podsvětí, ani Persefonu. Byla za to svým způsobem ráda, ovšem připadala si lehce osamělá. 
„Soustředění je první věc. Musíš se naučit kontrolovat své tělo i svou mysl," dolehlo k ní vysvětlování základů. Oba dva se usadili na zemi a Nico před ní natáhl ruku. „Tvůj dar je podobný, jako můj. Snaž se o totéž, co já!" Jakmile to její bratr dořekl, na dlani se mu objevil černý plamínek. Nico ruku různě převracel a měnil tvar plamínku. Poté se na dívku vyzívavě podíval a nechal svůj plamínek zmizet. Dívka svraštila obočí a natáhla ruku před sebe. Představila si, jak se jí na ruce objeví podobný plamínek, nic se však nestalo. Dívka se zhluboka nadechla a zkusila to znovu. Nic. Nechtěla to vzdát tak rychle, a tak se snažila dál. Chvílemi se na svou ruku mračila, chvílemi na sebe v duchu křičela, ať kouká ten plamínek vyvolat. Nemůže to přeci být tak těžké! Ovšem dívce se stále nedařilo a čas plynul.

---

„Měla by sis odpočinout" hlas jejího bratra jí probral ze soustředěného transu, ve kterém se nacházela. Nevěděla, jak dlouhý čas uběhl od začátku její výuky, ovšem ani za tu dobu se jí nepodařilo vytvořit sebemenší plamínek. Vzhlédla k němu a její bratr sykl. „Vypadáš hrozně. To sis nedala ani jedinou pauzu? Musíš mít hlad a žízeň," Dívka jen zničeně vrtěla hlavou.
„Ne, ještě jsem nic nezvládla. Musím to dokázat!" cukla s sebou, když jí Nico uchopil za loket a vytáhl jí do stoje.
„Už jsi tu skoro šest hodin. Potřebuješ si odpočinout, nebo dělat něco jiného!" podíval se jí zpříma do očí a neustoupil. Dívka po chvíli, i když neochotně, přikývla. 
„Co mám tedy dělat? Usnout nezvládnu," přiznala dívka a sklopila pohled. Styděla se za to, že nic nezvládla, její bratr to ovšem vytušil.
„Není to nic, za co by ses měla stydět. Už jen to, že jsi to dokázala tak dlouho zkoušet o tobě něco vypovídá. Když jsem tu trávil čas já, málem jsem to tu párkrát zničil, jak jsem se neuměl kontrolovat. Ale dokázal jsem to. Stejně jako to dokážeš ty!" rázně zahlušil její myšlenky Nico. Poté jí uchopil za ruku a rozešel se. „Co takhle se naučit i něco z jiného odvětví?"