Daughter of Darkness: Dcera temnoty

17

„Žádný mi nesedí. Zkoušeli jsme to už v Táboře!" řekla dívka zoufale, když ji Nico zavedl do blízké tmavé místnosti, plné zbraní. Podobně jako v Táboře tu bylo mnoho druhů, ovšem dívka by stejně byla nejraději kdekoliv jinde, než tady. 
„To neříkej. Každý má něco, s čím mu to jde nejlépe," prohlásil její bratr zarputile a vkročil mezi plné stojany. „Jen na to musíme přijít. Taky mi to v Táboře nešlo. Pak jsem ale tady získal tady tohle," dodal a poklepal na tmavou pochvu, visící u jeho boku. Dívka věděla, že je to meč ze styxské oceli, který Nicovi předala, když ho osvobodila z kasina. Teprve teď si uvědomila podobnost mezi touto zbraní a její dýkou, kterou nosila stále při sobě.
„Mám podobnou dýku," řekla dívka nejistě a ukázala jí. Její bratr uznale pokýval. 
„Pravda, je to taky styxská ocel" pokývne Nico hlavou. „Ale tahle dýka... Nikdy jsem nic podobného neviděl," přizná nakonec lehce zachmuřeně. Poté se ale na svou sestru zazubí a poukáže na stále přítomné stojany. „Měli bychom se do toho dát."
„Ne!" přerušil ho jiný, hlubší hlas, za kterým se oba sourozenci překvapeně otočili. Hádes, jejich otec, stál ve dveřích do místnosti a hleděl na ně vědoucím pohledem. Po chvíli udělal pár kroků směrem k nim, tedy spíše k Naomi. V rukou se mu náhle objevil balíček, zabalený v černé kůži. Beze slova ho natáhl k dívce a pokynul jí, aby si ho vzala. Dívka tedy zabalený předmět opatrně uchopila a zadívala se na něj. Poté jednou rukou odkryla vrchní vrstvu kůže a když spatřila, co je uvnitř, překvapeně se na svého otce podívala. Nico, který vše jen sledoval se jí teď snažil nahlédnout přes rameno. 
„To je...?" zeptala se dívka ohromeně a zabloudila pohledem ke svému pasu. Hádes sledoval její pohled a následně přikývl.
„Ano, patří k sobě. Oba to jsou starodávné předměty. A teď patří tobě. Vybraly si tě už když jsi se narodila," potvrdil jí Hádes a vzal si od dívky kůži, ve který byl zabalený její dárek. Když Nico spatřil temný meč ze styxské oceli, který dívka dostala, překvapeně zapískal. A podle dívky měl proč. Ona sama byla ohromená. Když meč vytáhla z tmavé, zdobené pochvy s černým kamenem uprostřed, padl jí do ruky tak přirozeně, jako kdyby s ním bojovala odjakživa. 
„Já - děkuji" obrátila se dívka k otci, když konečně našla slova. Její otec se na ní jen pochmurně usmál a vypařil se. 

--- 

„Levá, levá, pravá! Dobře!" ozývalo se cvičnou místností, spolu s třeskotem ocele o ocel. Nico nejdříve s Naomi zopakoval základy šermu, které jí vysvětlila již Clarisse v Táboře, nyní se konečně pustili do opatrného boje. Dívka byla zpočátku nemotorná, ovšem teď, když měla zbraň, která jí krásně padla do ruky, se rychle zlepšovala, zvlášť když měla Nica, který se ukázal jako trpělivý a skvělý učitel. 
„Dáme si chvíli pauzu" vydechl její bratr po chvíli cvičení a dívka vděčně spustila ruku s mečem k zemi. Cvičení ji vyčerpávalo fyzicky, takže nemusela myslet na nic jiného, ovšem bylo taky namáhavé. Pro někoho jako ona obzvlášť. 
„Šermování je dobré, ale neměla bych se spíše učit ovládat tu moc, kterou podle vás mám?" zeptala se dívka po chvíli s očima upřenýma k zemi. Ucítila na sobě zkoumavý pohled, oči však nezvedla. 
„Fyzické cvičení napomáhá duševní kontrole. A taky se naučíš bránit," dostala dívka odpověď na svou otázku. Zadívala se tedy do bratrových tmavých očí a kývla. 
„Tak to jdeme zkoušet dál!"

---

„Vzdávám to. Nemám na to!" zvolala dívka, když se jí ani po dalších hodinách zkoušení nepodařilo vyvolat nic z jejích sil. Už se o to snažila nejméně tři dny a stále nic. S bratrem šermovala stále, ovšem ani to jí nepomáhalo k postupu. Sice se teď uměla jakž takž bránit, jak Nico poznamenal, ovšem její moc stále nic. 
„Dej tomu čas. Přijde to," ozval se její bratr z rohu, kde si četl knížku. Byli opět v tréningové místnosti a on na ní dohlížel.
„Jak to, že dokážeš být tak klidný?" zeptala se dívka vytočeně. Stálé cvičení, bolavé tělo a neúspěch už jí nahlodávaly mysl. „Proč nedokážu svou moc ani přivolat, natož abych jí zvládla ovládnout? Nemám na to!" zopakovala dívka a svěsila ramena. Byla na sebe naštvaná. Byla neschopná, nedokázala vykonat ani ten nejmenší úkol, spojený s jejími silami. „Chybí mi nebe. A čerstvý vzduch," připustila Naomi po chvíli, když upustila něco málo ze svého vzteku. „Chci odtud pryč," konečně vyslovila to, na co myslela poslední hodiny, když seděla téměř sama ve výcvikové místnosti. 
„Myslím, že se odtud brzy podíváš. Pokud ti to půjde tímhle tempem - tedy spíše nepůjde - tak tě odsud Hádes brzy vyhodí. Když mu nebudeš k ničemu," odvětil její bratr s kamennou tváří a vstal ze svého místa. „Nechá tě opět na ulici!" přisadil si ještě. V dívce se zvedla vlna vzteku k sama sobě i ke všem v okolí. To by neudělal, nebo ano? Je přeci jeho dcera. Na druhou stranu, bohové jsou nesmrtelní. Nemusí jim záležet na někom, kdo podle jejich měřítka brzy umře. V hlavě jí tepalo, jak si představovala tyto hrůzné scénáře.
„Ne!" vyhrkla dívka rázně, aby přívaly představ zarazila a v tu chvíli z ní vytryskly černé plameny, které se hnaly přímo k jejímu bratrovi. Ten však zmizel v záblesku tmavého stínu. Dívka klesla na kolena, netušila, co se děje. Přímo před ní se místnost měnila na ruinu, pod surovou silou temných plamenů, které vycházely... z ní. Ve zdech se objevovaly široké trhliny a podlaha se propadala. Dívce se zatmělo před očima a tak rychle zamrkala. Když je opět otevřela, temné plameny byly pryč. V tu ránu se kolem dívky ovinuly pevné ruce a zvedly ji na nohy. 
„Ššš, už je to dobré," ozval se ženský hlas. Dívka si ani neuvědomila, že má slzy na tváři, dokud jí je Persefona nesetřela jedním plavným pohybem. Dívka k ní zvedla oči a vděčně se na ní podívala. Najednou byla vysílená a tak její podpůrné ruce uvítala. Odhodila i své obavy z nevlastní matky. Rozhlédla se kolem. Z místnosti téměř nic nezbylo, pouze pár pobořených zdí, popraskaná podlaha a netknutá zeď v místě, kde pokračoval palác. Opodál stál její otec a bratr, který na ní hleděl s omluvným pohledem. 
„Naomi, moc se omlouvám, ale byla jsi tak blízko, chtěl jsem pomoci. Netušil jsem, že se stane tohle!" vychrlil a rozhodil rukama do okolí. Dívka se na něj unaveně zadívala a s úlevou se usmála, když pochopila, že věci, které řekl, nemyslel vážně. Tlak v její hlavě se vytratil.
„Měla by sis odpočinout," ozval se následně její otec a přišel blíž. „Pro dnešek bylo cvičení dost!" prohlásil a počastoval sourozence tvrdým pohledem. Následně ji Persefona odvedla do jejího pokoje, kde jí usadila na postel. 
„Děkuji Vám," zašeptala Naomi bázlivě a s úctou, když se její nevlastní matka chystala k odchodu. Ta se zarazila a pohlédla na dívku. 
„Necítím k tobě žádnou zášť, ani žárlivost. Nikdy jsem neměla nic proti manželovým dětem. Snažila jsem se pro ně být matkou, ale většina jich byla chladných. Nejčastěji se mé mateřské stránce vysmáli. Ne jako ty," tiše pronesla Persefona a následně nechala dívku osamotě se svými myšlenkami.