That Boy From Neverland

7.

'Wendy'

Když jsem se probudila tak jsem ležela na zemi u nějakého stromu, a hrozně mě bolela hlava.

"Kuků!" zakřičí někdo písklavě, sedla jsem si a porozhlédla se 

"Vstávej" řekne přísně Pan který se u mě objevil  "chytej" už řekne mile a hodí mi jablko 

"Já jablka nerada" podívala jsem se na něj 

"Jablka má rád každej" zvedl jeden koutek ust

"Máme to v rodině"

"Neboj se, nejsou k jídlu, ale k jedný hře.. docela zábavný hře" ukázal na mě kuší "říkám jí nácvik míření"

Podal mi ruku a já jí přijala, vypadal celkem překvapeně že jsem mu jí taky podala. Vstala jsem a šla jsem za ním

"Co je to?" zeptala jsem se když do něčeho namáčel šíp 

"Snovej přízrák, dost ošklivej jed" fouknul na to "koluje tady příběh že prý svému synovy sestřelil jablko z hlavy, tak to vyzkoušíme" usmál se na mě a nabil kuš

"Když chci střílet na jablko k čemu je ten jet?" 

"Důvod proč neminout" ušklíbl se na mě "Felixi! pod za náma" přivolal nějakého blondatého chlapce s jizvou 

"Ja... jak mu to jde? míří dobře?" zeptala jsem nervozně a se strachem v hlase

"To je jedno, střílet totiž budeš ty" podal mi kuš

"J-já ale nechci střílet" 

Pan naznačil něco rukou a všichni začali říkat to samí do kola "střílej!"

Felix si dal jablko na hlavu "co.. trefíš ?" zeptal se mě Pan a ustoupil o krok dál "jen si věř, tak šup"

"Tak střílej" řekne Felix,připravím si kuš na to abych mohla vystřelit 

"Střílej" řekne Pan a ukáže na Felixe, usměje se a každý už je ticho

Ale místo toho abych vystřelila na Felixe jsem vystřelila na Pana, šíp ale rychle chytil do ruky. Usmál se. Polkla jsem se "že je to vzrušující Wendy?" vzal mi kuš z ruky a dal jí někomu do ruky

"Pod... něco ti ukážu" řekl a šla jsme za ním. Sedli jsme si na kmen stromu co tu byl spadlí

"Podívej jak se baví" ukáže na chlapce kteří hážou nožema do země 

"Na tomhle místě je fajn  že ti nikdo nic nezakazuje, děláš si co chceš" 

"Oni si neublíží ?" zeptala jsem se starostlivě 

"Ah pokaždý, jednou čtyři kluci naráz přišli o prsty, vzápalu hry.. neřešili to" usmívál se

Zasmála jsem.. nevím proč ale přišlo mi to vtipné, navíc s jakým hlasem to říkal.

"Já.. sem ale nepatřím" 

Pan si povzdechne a podívá se na mě

"Myslím že jo.. čekáme na někoho takovýho pěkně dlouho Wendy, dýl než si na světě" měl vážnou tvář

"Tomu... nevěřím" povzdechnu si

"Měla bys.. tady je to hlavně o fantazii, o víře.. ale u vás už lidí nevěří"

"Ale.. někdo ano"

"Málo" 

"No.. vím víc než tušíš" řekne Pan "narodila si se z nějakého důvodu.. a zjistíme z jakého"

"Vzpomínáš že jsem ti chtěl něco ukázat ?" kývla jsem na souhlas 

Vyndal něco z kapsy a dal  mi to 

"Tady... už to mám u sebe hezky dlouho, mnohem dýl než vím o tobě" 

"Já ti nevěřím" řeknu najednou když začal odcházet, uchechtl se a otočil se ke mě 

"Si jako tvůj otec" 

Rozložila jsem ten papírek co mi dal a viděla jsem tam svou fotku, černobílou fotku.