That Boy From Neverland

46.

'Peter'

"Nejsem moc štastný že jste zůstali" objevil jsem se u Emmi která zrovna sama seděla v jejich táboře. Ušklíbl jsem se a přiblížil se k ní. Dřepl jsem si protože seděla na kmeni stromu.

"A já nejsem ráda že máš mou Wendy a že tu trčíme na tvém ostrově" sykla a podívala se mi do očí.

Uchechtl jsem se "moc dobře víš že Wendy je moje" ukázal jsem na sebe a zamračil se. "Navíc.. mohli jste odjet.. měli jste šanci"

"To teda nevím Pane. Už od jejího narození vím že je jen moje.. bylo to tak vždy a taky i bude" dopověděla a ukazovala přitom na sebe a přitom se mračila. "My jí získáme.. nikdy bych jí tady nenechala"

"A no jo vlastně.. vy si myslíte že mě přemůžete a Wendy odvezete bezpečně a zdravou domů" uchechtl jsem se a rozmáchl rukama.

"My si to nemyslíme my to víme" postavila se a já hned za ní.

"Jste všichni tak naivní" sykl jsem naštvaně a odplivl si "kde máš vlastně ostatní.. hm?" zvedl jsem jedno obočí.

"Do toho ti nic není" 

"Jo.. máš pravdu. Já to stejně totiž vim.. vím o všem co děláte" a zmizel jsem.

'Wendy'

"Marcusi?" šeptla jsem a sedla si pomalu vedle něj. Seděl u ohně a vypadalo to jakoby byl zhypnotizovaný. "Je-jesi jsem něco udělala.. tak.. tak mi to řekni" dala jsem mu ruku na rameno ale on jí hned setřásl. Povzdechla jsem si "prosím" šeptla jsem a tlačili se mi do očí slzy.

"Co máš s Panem?" sykl a podíval se na mě zamračeně. Dívali jsme si do očí. Cože?

"Co? nic s ním nemám" řekla jsem rychle.

"Vážně? nevypadá to tak.." otočil zase hlavu k ohni a pořád vypadal pěkně naštvaně.

"Ano vážně.. jen.. jen jsme kamarádi Marcusi" vydechla jsem "co.. co sis myslel? a i kdyby.. tobě by to mělo být stejně jedno ne?" smutně jsem mu řekla "jsme jen kamarádi Marcusi ne?"

Podíval se na mě se svými hnědými oči. "Jo.. jen kamarádi" znechuceně si odplivl "uži si to s Panem" dořekl a rychlou naštvanou chůzí odešel.

Lapala jsem po dechu a už mi tekli slzy. On si myslí že chodím s Peterem? viděl snad ten polibek ?

Mám hodně pocitů které nedokážu popsat..