Potřebuju klid.
Zhluboka jsem dýchala a snažila se uklidnit. Nebo brzo nakopnu nějakýho kluka co se tady motá.
Ale fakt. Byla jsem rourušená. Proč? Protože Even. Naštval mě. To nebyla moje chyba. Tak mi nemá co vyčítat. Naštvaně jsem kráčela po školní chodbě a vyhýbala se těm debilům co na mě volali "ahoj krásko" nebo "čau kotě" a další podobné. Debilové.
Ale to bych nebyla já kdybych do někoho po cestě nenarazila.
"Proč tak naštvaná? Usměj se, takhle ti to nesluší"
To fakt potřebuju. Aby mě ještě nějakej debil utěšoval.
Byl to Chris. O rok starší kluk. Takže další co si mě všímá jenom kvůli těm debilním fotkám.
Omlouvám se že jsem tak neslušná, ale jsem naštvaná.
"Nech mě" řekla jsem naštvaně a vytrhla se mu. To tak potřebuju. Se s někým bavit. Ještě ke všemu s Chrisem. Ani náhodou.
Prostě jsem odešla. Teda spíš utekla. Protože chci být doma. A to hned.
"Počkej" volal za mnou Chris.
Ne, nebudu čekat. Nestojím o pozornost. A ještě ke všemu o Chrisovu.
"Co chceš?" Otočila jsem se na něho.
"Aby jsi se usmála" řekl a zastavil se.
"Tak na to zapomeň. A necpi mi to." Řekla jsem drze. Byla jsem naštvaná. Ale uznávám že na něho jsem tak hnusná být nemusela.
"Proč?" Zeptal se ale nevypadal zklamaně. Nejspíš čekal mou reakci.
"Proč ty se o mě zajímáš?" Zeptala jsem se ho. Nikdy mě ani nepozdravil, je zázrak že vůbec ví jak se jmenuju. Teda, možná to ani neví.
"Protože chci." Řekl a já se zasmála. Ale byl to smích plný ironie.
"Jo, díky. Ale nestarej se. Já se o sebe dokážu postarat sama." Chtěla jsem odejít ale zakopla jsem. Ach bože, já se prostě musím vždycky ztrapnit.
Spadla jsem na trvdou zem a jenom slyšela hluk kolem sebe. Potom nic. Všude kolem byla tma. A já si už nic nepamatovala.
ČTEŠ
WAIT FOR YOU✅
Teen Fictionmatika. už zas. nevím kdy měla končit, hodiny v naší třídě jely špatně, mobil jsem měla v batohu a nedovolila jsem si ho vytáhnout. mohla bych se zeptat ostatních, jenže nikdo se se mnou nebavil a nechtělo se mi s nikým mluvit. podívala jsem se na s...
