Bolest.
První věc kterou jsem ucítila.
Počkat?
Ležela jsem. Ale ne na zemi ve škole. Tohle bylo měkčí.
Byla to postel? To zase ne.
Takže na posteli jsem neležela. Ale kde jsem?
Zkusila jsem se zvednout, ale nešlo to.
Otevřela jsem oči.
Co jsem viděla?
Hmm, těžko říct. Tmu?
Jo, asi.
Prostě prázdno.
Musela být noc, protože jsem se rozkoukala a ve tmě jsem spatřila obrysy nábytku. Vypadalo to na obývák. Kde sakra jsem?
Byla jsem přikrytá. Ležela jsem na pohovce. Takže to není postel. Ale neměla jsem na sobě svoje oblečení. Měla jsem na sobě něčí tričko. Ale koho to tričko bylo?
Slyšela jsem tikot hodin. To byl jediný zvuk který jsem slyšela.
Co budu dělat?
Ležím na pohovce v nějakém obýváku, který rozhodně nebyl ten v našem domě. A byla noc. Řekla bych tak 4 ráno.
Jsem v cizím domě, v cizím obýváku, na cizí pohovce v cizím tričku.
Tohle je teda super den...
A pak zase. Bolest hlavy.
Vzpomínky...
Chtěla jsem utéct a zakopla jsem. Spadla jsem. Na zem. A pak jsem slyšela ten hluk. A pak...
Pak nic. Tma. Prázdnota.
Takže jsem omdlela. A probudila jsem se až tady. V nějakým random obýváku. Tohle je fakt úžasný. Co když se odsud už nedostanu? Co když mě tady někdo zavře a bude mě mučit?
Co když už nikdy neuvidím rodiče ? Rose? Izzy? Co když už neuvidím Miu nebo Clair? Co když už neuvidím... Evena? Byla jsem vyděšená. Teď jsem litovala toho že jsem se s Evenem pohádala. Všechno jsem mu hned teď odpustila. Všechno jsem chtěla vzít zpátky.
Co když mě Even už nebude chtít? Co když se na mě naštve a nikdy mi nedopustí?
Co když...
Prostě nevím. Já ho nechci ztratit. Neměla jsem se naštvat.
Neměla jsem utéct. Potom bych nezakopla a neskončila bych tady. Co jsem to sakra udělala?
ČTEŠ
WAIT FOR YOU✅
Fiksi Remajamatika. už zas. nevím kdy měla končit, hodiny v naší třídě jely špatně, mobil jsem měla v batohu a nedovolila jsem si ho vytáhnout. mohla bych se zeptat ostatních, jenže nikdo se se mnou nebavil a nechtělo se mi s nikým mluvit. podívala jsem se na s...
