“Co je tak vtipnýho?” zeptá se mě můj kámoš Aaron, když uvidí můj pobavený obličej.
Nic neřeknu a ukážu prstem na místo o pár skříněk dál. Aaron se zamračí.
“Proč Kaitlyn mluví s Wadem Mitchellem?”
“Oprava: On mluví a ona ho ignoruje.” ušklíbnu se. Nezapoměla jsem se ji totiž nedávno zmínit o každé podprobnosti ohledně Mitchella a jeho ovečkozabijáckých choutkách.
Zrovna teď je opřený o skříňku a vedle něj se Kaitlyn přehrabuje v té své. Wade se zatváří bezradně a podívá se našim směrem.
Usměju se a mrknu na něj, aby věděl, že to je moje práce. V jeho obličeji se mihne hněv a on se odlepí od skříněk a dupe k nám.
“Proč mi to děláš?” zeptá se se zaťatými pěstmi.
“Už jsem ti na to odpověděla. Dvakrát, pokud si správně vzpomínám.” založím si ruce na prsou a se znuděným výrazem se opřu o chladnou železnou skříňku za mnou.
“Nesnáším tě.” ukáže na mě prstem.
“To jsem ráda, že jsou naše pocity stejné.” nakloním hlavu ke straně s lehkým úsměvem.
“Jsi jenom malá, rozmazlená holka, co nehorázně žárlí. Ale abys věděla, tak já vždycky dostanu to co chci a nikdo mi v tom nezábrání, ani ty! Nejradši bych tě---”
“Co? Praštil?” zvednu na něj obočí. “Přeci bys neublížil malé rozmazlené holce?”
“Urgh!” vydá ze sebe Wade a naštvaně si pročísne světlé vlasy. Otevře pusu aby něco řekl, potom ji ale zase zaklapne, vrhne na mě zamračenej pohled, obviňovačne zakroutí hlavou a odkluše pryč. Ten kluk by se měl dát na herectví. Pořádně bych ho vypískala.
Je to jenom namyšlenej frajírek co ho máma nenaučila se učesat.
Pamatuju si, když jsem ho viděla poprvý. Bylo mi teprve třináct a myslím, že jsem do něj byla zezačátku i trochu zabouchlá. Vlastně to byla skoro každá holka, možná snad dokonce i ty ze starších ročníků. Myslím, že mě to tehdy přešlo přesně v tu chvíli, kdy mi jeho skateboard podrazil nohy a on si jen odpfrknul a ani se mi neomluvil.
Ani pořádně nevím, kde jsem za ty poslední čtyři roky v sobě nasbírala tolik sarkasmu a zahořklosti, ale jsem celkem ráda, že jsem taková, jaká jsem. Aspoň už si nenechám nějakýho namachrovanýho miláčka školy, jako je Wade Mitchell, dostat se mi pod kůži.
------------------
“Ty jse Skye Fosterová, že?”
“Pokud vím.” odpovím, bez toho abych vzhlédla od knížky. Kdokoliv to je, nestojí mi za to abych přerušila svoje čtení. “A měla bych vědět kdo jseš ty?”
“No pokud lidi neumíš poznávat podle hlasu, tak asi ne.” zasměje se ten kluk.
“Takže patříš mezi ty, který bych měla znát?” otočím stránku.
“Jsem August. Miller.”
“Panebože, já mluvím s Augustem Millerem!” vzhlédnu k němu s otevřenou pusou. August se trochu začervená a podrbe se na zátylku.
“Vážně tě to tak těší?” optá se s lehkým úsměvem.
“Ani ne, popravdě ani nevim kdo jseš.” pokrčím rameny a vrátím se ke svému čtení.
ČTEŠ
Nic mi do toho není
Humor"Myslím, že jsem se do ní zamiloval." řekne s pohledem upřeným do země. Ta věta mě přinutí se smát. "Aha, stejně jako do těch padesáti tisíc holek před ní?" zakroutím hlavu. "Ani se k ní nepřiblížíš chlapečku." Dokonce i on teď v mém tóně uslyší jas...
