Znáte ten pocit, když jste ze všeho tak unavení a frustrovaní a příjde vám, že se nic horšího už stát nemůže?
Nebo ještě hůř: Ten pocit, když jste doopravdy šťastní, až vám příjde, že to není možné a že se všechno za chvíli posere?
Ať tak, nebo jinak, všechno to skončí špatně.
Já osobně jsem zvyklá na špatné dny a špatné konce, už ani nejsem překvapená, když se něco zase podělá. Je mi to fuk, žiju dál. Ale pocit, že se někomu kolem mě stalo něco špatného kvůli mě, to je to, co mi ubližuje.
Vidět mojí mámu brečet mě bolí stokrát víc než rána od kluka kterého jsem milovala. Protože vím, že já jsem důvod jejích slz a ubíjí mě to. Svědomí mě požírá zaživa jako piraně.
Policista, ležící na zemi ve střepech, byl v bezvědomí, pokud ne hůř. Já jen seděla paralyzovaná, pozorovala, jak mu přes uniformu prosakuje krev a myslela na to, že má rodinu, která ho bude oplakávat. Seznam lidí, jejíchž život jsem zkazila, se zvětšuje každým dnem.
A na co vůbec mysleli, postavit mi před pokoj takovou špejli? Toho bych přeprala snad i já.
Zaplaví mě pocit deja vu, když se zadívám na Daniela rudého vzteky. Jak dlouho mě ještě budou strašit kostlivci mé minulosti?
Místnost naplňuje zvuk zrychlených dechů a o závod tlukoucích srdcí.
Jsem si jistá, že už sem spěchají doktoři i sestřičky, ale prozatím jsme tu sami.
“Zvedni se.” prolomí ticho Daniel a mi zamrazí v kostech z jeho ledového tónu.
“Hele chlape nemůžeem to vyřešit v klidu?” stoupne si Chris a usměje se. Přesto vidím, jak se mu třesou ruce.
Daniel mu ale nevěnuje ani pohled. “Řekl jsem, zvedni se!” zakřičí a namíří na mě zbraň. Zajímalo by mě, kde je schání, že bych si taky jednu pořídila?
“Vážně kámo, klid, můžeme to vyřešit i bez zranění.” udělá k němu Chris pomalý krok s rukama nahoře. Daniel si ho znechuceně změří a než Chris stihne cokoliv udělet, chytne ho pod krkem.
“Zvedni se, nebo mu vystřelím mozek.” přiloží mu zbraň na spánek a já polknu slzy bezmoci deroucí se do mých očí. Proč kolem toho musí dělat takový hambuk? Proč mě nemůže jen střelit do hlavy a konečně to skoncovat? Vidím v Chrisových očích čirý strach a puká mi z toho srdce.
Pomalu přehodím nohy přes okraj postele, aby mě to bolelo co nejmíň, přesto se ale musím zašklebit. Teď přichází na řadu ta nejstrašidelnější část: vytahování si z rukou ty různé trubičky, které mi do žil dopravují léky. Nejsem si jistá, jestli to mám udělat pomalu nebo rychle, ale Daniel už začíná být netrpělivý.
Když už to konečně mám za sebe všechno pryč, opatrně se postavím na nejisté nohy, ale už i tenhle malý pohyb mě tak vyčerpá, že se skoro skácím k zemi. Udělám z toho větší drama, než to doopravdy je, abych nám získala trochu času než sem přijede policie a v naději, že v Danielovi vzbudím aspoň špetku lidskosti. Hm, tak nic, na řadu přichází plán B.
“Nech ho jít, prosím.” narovnám se a snažím se ignorovat pulzující bolest v boku. “Je to jen mezi náma dvěma, neubližuj mu.”
Danielovi se na tváři objeví úchylný úsměv. “Máš pravdu, je to jen mezi námi, neměl by se na to koukat.” A dřív než stihnu mrknout, praští ho rukojetí zbraně po hlavě. Chris se bezvládně skácí k zemi a já se k němu vrzhnu. Jediné co stihnu je ale kontrola pulzu, než mě Daneil popadně za vlasy a vytáhne do stoje.
“Zaplatíš za to, cos mi udělala.” zasyčí strčí mě na zeď. Narazím bolestivě zády na bílou omítku a on se na mě přilepí.
“Chci tě vidět umírat.” odhodí zbraň a oběma rukama mě chytne pod krkem. Jeho prsty zapadají do mé pokožky jako dlouho ztracené puzzle, přeci jenom to nebylo poprvé, co mě škrtil.
“Prosím.” zaskuhrám a snažím se mu rozdrápat ruce nehtama. Bohužel jsem nikdy nepatřila mezi milovníky dlouhých nehtů a teď se mi to mstí.
Posílí stisk a vyzvedne můj obličej na úrověň jeho, takže se mé nohy houpou ve vzduchu. Zmítám sebou a kopu jak jen můžu, ale jeho svaly jsou jako z oceli. "Miloval jsem tě, dělal jsem jen to, co bylo dobré pro sebe." Mám chuť mi plivnout do obličeje, ale v puse mám sucho jak v Sahaře.
Zrak se mi začíná rozostřovat díky slzám a nedostatku kyslíku a svaly ochabovat. Možná si to nakonec i zasloužím, přece já jsem byla důvod jeho pobytu v polepšovně. Doufám, že jestli ho chytnou, tak ho sunou rovnou na psychiatrii a já ho budu jako duch strašit až do konce jeho mizerného života.
Najednou zazní hlasitá rána a Danielův stisk ochabne. Začneme se spolu kácet dolů k zemi, oba neschopní pohnout svalem. Kopretiny potříštěné krví rozházené na zemi a světlovlasý kluk se zbraní v ruce, to je to poslední co spatřím než mě pohltí černočerná tma.
čauky mňauky lidičky ^_^
chtěli byste epilog už teď nebo už zítra??:)
pište do komentářů!
a taky piště jestli chcete přidat první části těch nových storek ;)
bye bye and šalalala, Liz <3
ČTEŠ
Nic mi do toho není
Humor"Myslím, že jsem se do ní zamiloval." řekne s pohledem upřeným do země. Ta věta mě přinutí se smát. "Aha, stejně jako do těch padesáti tisíc holek před ní?" zakroutím hlavu. "Ani se k ní nepřiblížíš chlapečku." Dokonce i on teď v mém tóně uslyší jas...
