První věc, kterou jsem uviděla, byla světle zelená deka, která mě pokrývala. Povzdychla jsem si, ale i z toho malého pohybu se mi rozbolelo snad úplně celé tělo. Potom můj pohled padne na mámu v tátově náruči, oba spící na gauči v ne moc pohodlné póze. Přesně v tu chvíli si vzpomenu na všechno, co se mi včera stalo.
Pokusím se trochu narovnat, ale z úst se mi samovolně vydere slabý sten bolesti. Máma se najednou narovná a ospalé oči se ji rozšíří v překvapení.
“Jsi vzhůru.” řekne, jakoby nemohla uvěřit vlastním očím. Drkne loktem do táty a poté skočí po mé ruce jako hladový vlk. Usadí se do plastové židličky vedle mé postele a odhrne prameny vlasů z tváře. Po mém levém boku si sedne táta a položí svou dlaň na mé předloktí, opatrně, aby neodtrhl žádnou hadičku.
“Kde je--” začnu ale otevřou se dveře a dovnitř vkročí policista s hrnkem kafe. Chvíli na něj zírám, než mi dojde proč je tu.
“Potřebujeme co nejdřív sestavit hlášení toho co se stalo, abychom ho mohli začít hledat. Cítíte se na teď, slečno Fosterová, nebo chcete počkat až do rána?” řekne a postaví se u nohou mé postele.
“Co myslíte tím začít hledat?” rozbuší se mi srdce v panice, “Vy ho ještě nechytli?!” Bolest v boku se s každý nádechem stupňuje a cítím jak se máma ošije, protože ji zaryju nehty do dlaně.
“Co to děláte?!” rozrazí dveře mladá žena. “Právě se probudila, nemůžete ji takhle rozrušovat!” vzteká se a odhání všechny od mé postele.
“Dám ti něco na tu bolest, ano?” oznámí mi jemně se stříkačkou v ruce, “A vy všichni teď musíte jít, nechte ji odpočinout.” rozkáže a pak jistou rukou vpíchne jehlu do jedne z hadiček.
Cítím jak se bolest otupuje společně s mými smysly. Zrak se mi malinko rozostřuje a je těžké udržet otevřené oči. Upadnu do těžkého spánku beze snů.
-------------------------------------
Trhnu sebou, ale ihned toho lituju, protože mě přepadne hrozná bolest. Jakobych měla v boku zaseknutý rozžhavený krumpáč.
Rouhlédnu se po pokoji a zjistím, že jsou závěsy na oknech zatažené, přesto je ale poznat, že je venku tma. Za skleněnými dveřmi se nachází sterilně osvětlená prázdná chodba. Nikde nikdo.
Najednou mě přepadne panika a úzkost ze stínu v rohách pokoje. Bojím se, že najednou rozrazí dveře Daniel a dodělá to, co začal. Začnu se třást a obejmu si tělo rukama, ikdyž mi to způsobuje bolest. V tomhle stavu bych se ani nemohla bránit. Tma kolem, jakoby mi našeptávala všechny způsoby, kterými by mohl Daniel ukončit můj život.
Sáhnu pravou rukou do zásuvky malého stolečku ve snaze najít nějaký ostrý předmět, ale narazím na něco studeného a hladkého. Můj mobil.
Když rozsvítím obrazovku, zjistím že je půl třetí ráno. Rychle naťukám známe číslo a čekám. Po pár zazvoněních to konečně zvedne.
“Haló?” ozve se ospalý hlas.
“Ahoj Wade.” usměju se sama pro sebe.
“Skye? Jsi to ty?” cítím jak se mi při zvuku jeho hlasu po těle rozprostírá klid.
“Ano.” vydechnu prostě.
“Je všechno v pořádku?”
“Jen jsem měla trochu strach, nemocnice v noci a tak, vždyť to znáš, ale už je to v pohodě.” vysvětlím a opravdu tomu věřím.
“Už jedu.” oznámí a zavěsí dřív, než stihnu protestovat.
Salut!
Omlouvám se, že je tahle kapitola krátká a dá se říct o ničem, ale nějak mě nic pořádně nenapadlo :( sorry babes
Snad se mi u příští kapitoly bude dařit víc :)
Love ya, Liz <3
ČTEŠ
Nic mi do toho není
Humor"Myslím, že jsem se do ní zamiloval." řekne s pohledem upřeným do země. Ta věta mě přinutí se smát. "Aha, stejně jako do těch padesáti tisíc holek před ní?" zakroutím hlavu. "Ani se k ní nepřiblížíš chlapečku." Dokonce i on teď v mém tóně uslyší jas...
