Wolf's Howl (Teenwolf cz)

10

  Najednou se naše rty spojily. Jeho polibky byly jemné a rty měkké. Mé ruce mu zajely do hustých vlasů a všechno už pak bylo dokonalé. Ale nemělo by to chybu, kdybych neměla pocit, že nás někdo sleduje.  

----------

Víkend uběhl zase neuvěřitelně rychle. Bylo 12 hodin večer a já se snažila do sebe nacpat ještě fyziku. Měli jsme na ni učitelku Thompsonovou, která se v našem trápení vyžívala podobně jako Harrison. Každou hodinu na mě upírala ty její pronikavé oči. Ta ženská mě fakt nemá ráda a vždy, když chybuji, skočí po té příležitosti jak mě jednoduše ztrapnit jako lev po své kořisti.

Hlava už mi padala, jak jsem se snažila vnímat každé slovo ze sešitu.

Dost! Tohle je už moc, potřebuji se odreagovat.

Otevřela jsem dokořán okno a dívala se směrem k lesu. Čekala jsem svěží vzduch, který by mi pomohl pročisti plíce, ale místo toho jsem začala kašlat.

Proč kašlu? Kouř nikde není, tak co mě může tak hrozně dráždit?

Podívala jsem se kolem a zalapala po dechu, když jsem to pod oknem uviděla. Rychle jsem zalezla zpátky do domu a zavřela okno. Nejhorší bylo, že Jane nebyla doma a já s tím nemohla nic dělat.

Další den ve škole se na mě Lydie a Allison neustále dívaly. Docela mě štvalo, když na mě házely ty jejich nejisté pohledy. 

"Tak co je? Co se děje, když se na mě pořád tak díváte?" vyhrkla jsem na ně, protože má trpělivost byla už u konce.

"Spala jsi vůbec včera večer?" otočila se na mě Allison a neustále si mě měřila jejím ustaraným pohledem.

"Ano." vyšlo ze mě, ale bylo mi jasné, že tomu ani jedna nevěří.

"Tak proto vypadáš jako zombie, která se právě vyhrabala ze své kobky." rýpla si do mě Lydie. "Oběma nám je jasné, že se s tebou něco děje, ale to bys nám Carol musela říct co."

"Všechno je v pohodě, obáváte se o mě zbytečně." podívala jsem se oběma do očí a doufala, že mi budou věřit. Nic víc mi už neřekly, ale bylo jasné, že se mnou ještě neskončily.

Šla jsem mi na záchod opláchnout obličej. Voda mě osvěžila, ale to co se odráželo v zrcadle mě poněkud vyvedlo z míry, ale horší bylo to, že jsem to byla já. Všechno na mě bylo normální, hnědé vlasy stažené do culíku, jemně pobledlá pokožka, ale ty oči. Oči jsem měla celé napuchlé a vaky pod nimi by byly schopné zadržet stoletou vodu.

"Snaž se usmívat a všechno pak bude o trochu lepší." říkávala vždy Jane.  Od ní se to taky dalo čekat, pracovala totiž v nemocnici jako psycholog a starala se o lidi, kteří si prošli peklem. Do práce chodila z večera a vracela se ráno, protože někdy pomáhala na sálech jako sestra. Teď jsem jen mohla doufat, že je v pořádku doma.

Další hodina byla pro mě pověstná fyzika, Thompsonová ze mě nespustila oči, cítila jsem je na sobě, i když hodina skončila. Takové lidi nesnáším. Nikdy nevím o co jim jde. Naposledy se na mě podívala a já cítila, jak se mi její pohled propaluje do těla. Ještě, že už byl konec. Vystřelila jsem ze třídy jako namydlený blesk, jenom hnědý culík na mnou vlál. Všichni už šli domů, jen já ještě  zůstala stát u své skříňky.

Co se to děje? Proč to tam bylo? Snad se Jane nic nestalo.

Šla jsem chodbou, když v tom jsem uviděla Stilese s Lydií.

Dneska asi vážně nemám svůj den a nechci s nikým mluvit. Dokáže to tu vůbec někdo pochopit?

Otočila jsem se na patě, ale tam už stáli Scott a Allison.

Oni se na mě spikli?!

Ucítila jsem na svém rameni ruku.

"Carol, řekni nám co se děje?" zeptal se mě Isaac.

Všichni stáli kolem mě. Ve vzduchu byla cítit nervozita. Vůbec se mi to nelíbilo.

"Jak dlouho jsi včera spala?" podívala se na mě Allison.

Chvíli jsem mlčela. Jsou to přece mí přátelé, těm bych se asi měla svěřit.

"Dvě hodiny." řekla jsem, ale nijak to s nimi nehnulo, asi něco takového tušili.

"Něco se ti stalo?" naléhal na mě ochranářsky Scott. Znovu mi začalo být srdce jako splašené. Isaac mě objal okolo ramen.

"Mám obavu, že se něco stane." hlava mě bolela z nedostatku spánku a nohy mi pomalu vypovídaly poslušnost.

"Proč?" zeptal se Stiles.

"Včera večer se stalo něco divného." v hlavě mi tepala bolest. Nech už to přestane.

Všichni byli potichu a čekali co řeknu. Isaacmě objal pevněji, jako by se bál, že bych mohla zmizet. Upřela jsem oči na Scotta a nahlas polkla.

"Kolem našeho domu byly vysázeny sazenice oměje."

----------

A je to tady drazí přátelé, další kapitola. Mysleli jste si, že vám dám pokoj? Bohužel ještě nehodlám přestat v psaní těchto trhlých výplodů mé hlavy, takže budu dodávat další kraviny na wattpad. Doufám, že se vám kapitola líbila....

ema1313