Wolf's Howl (Teenwolf cz)

34

  Čekala jsem, kdy přijde další bolestivá agonie, ale nic nepřicházelo. Cítila jsem, jak ze mě vyprchává teplo, stejně jako krev z čerstvě podřezaného hrdla. Nakonec mi to připadalo jako jedno velké osvobození. Podívala jsem se naposledy na Isaaca, a nechala jsem smířeně klesnout těžká víčka. 

----------

Každý snící si přeje mít krásné sny, jenže ne všechna přání se splní a ne každý se probudí ze své noční můry. Co se mnou teď bude? Otázka na kterou jsem neznala odpověď, otázka, která pro mě byla zásadně důležitá.

Stála jsem tam. Byla jsem tam spolu s nimi, ale nikdo si mé přítomnosti nevšiml, nikdo. Viděla jsem, jak Isaac strnule sedí a nechává své slzy svévolně stékat na hřbet mé nehybné ruky. Lidé mi říkali, že když člověk umře, tak jeho duše odejde na klidné místo a dosáhne odpočinku, jenže jak tohle můžu nazvat mírumilovným, když všude kolem sebe vidím bolest, která sužuje mé blízké a já jsem neschopna jim pomoci. 

Na plechovém stole leželo mé tělo, se kterým jsem cítila poslední tenká vlákna, která nás spojovala a díky nimž jsem cítila slabé mravenčení v konečcích prstů. Chtěla jsem všechny obejmout a ubezpečit, že je vše v naprostém pořádku, tolik jsem toho chtěla....

Viděla jsem jak se Isaac toporně zvedl na své nohy a ruce si položil na spánky, jak si chtěl zlostí vytrhat vlasy, jak zoufale křičel moje jméno, které nepřestával vyslovovat i v těch nejžalostnějších vzlycích a jak se ho Scott s Derekem snažili marně uklidnit. 

Sledovala jsem ho, jak si mé nehybné tělo opatrně položil na klín a následně ho houpal v náručích jako usínající dítě. 

"Carol...." vzlykal mé jméno a prosil, ať se k němu vrátím, ať ho nenechávám samotného. Každá jeho uroněná slza pro mě byla neskutečným utrpením. Svíral se mi žaludek z toho, jak moc nás to oba bolelo. 

Věděla jsem, že když si k němu sednu, tak nic nebude cítit, ale i tak jsem to udělala. Až do teď jsem nevěděla, co znamená bezmoc. Bylo hrozné tam jen tak sedět a nezhroutit se zatímco Lydie  v Stilesově obětí ronila jednu slzu za druhou, Allison svírala pevně Scottovu ruku a oběma se leskly oči od slaných slz, Derek stál pochmurně v rohu místnosti a spolu s Deatonem si vyměňovali ustarané pohledy. Nedokázala jsem tam usmířeně sedět a všechny je jen tak ledabyle pozorovat, protože jsem smířená nebyla, nikdo nebyl. Slzy mi nekontrolovatelně začaly smáčet tvář, když jsem si uvědomila, že už nikdy neucítím Isaacovy sladké polibky, už nikdy nepocítím jeho vřelý dotek, pod kterým by roztál i led, už nikdy se na mě nepodívá s těmi šťastnými jiskřičkami v očích, do kterých jsem se tak moc zamilovala. Už nikdy. Jen dvě prostá slova, která pro mě znamenal tak moc...

"Carol..." zachraptěl potichu hlasem plným zoufalství, až se ozvalo hlasité zapraskání, jak urputně svíral mou ledovou ruku. Nevěděla jsem, že by něco takového bylo možné, ale ve stejný okamžik jsem pocítila bolest, jako by mi ji on sám zlomil. S otevřenou pusou jsem propalovala pohledem stále nehybné tělo s deformovanou rukou a nedokázala to pochopit stejně jako všichni vlkodlaci v místnosti, kde se náhle ozývalo jen tlumené vzlykání Lydie.

"Slyšíte to?" promluvil zmateně Scott aniž by uhnul pohledem ze zlomené ruky a v ten okamžik mi bylo jasné, proč se tak chovají. Zalapala jsem po dechu, když jsem uslyšela slabý tlukot mého srdce. Rozlil se ve mě blažený pocit naděje při uvědomění, že ještě mám šanci, ještě není konec.

"Já se začínám hojit...." zašeptla jsem užasle a postavila se vedle ležícího těla. Musím se probrat, v hlavě se mi dokázala seskládat jedině tato myšlenka a já byla pevně odhodlaná se jí nepustit.