Wolf's Howl (Teenwolf cz)

29

"Je v nemocnici" zašeptla Lydie a podívala se mi smutně do očí "Jane je v nemocnici."
----------

Zadrhl se mi dech. Nedokázala jsme nic vnímat. Jen strach. Strach, že ztratím někoho dalšího, na kom mi záleží. Bylo to tak silné, že jsem se rozběhla, jak nejrychleji jsme mohla. Věděla jsem, že se ostatní rozběhli za mnou, ale na zastavení jsem neměla nárok. Co když se zastavím a pak už bude pozdě? Isaac na mě zoufale křičel, ať zastavím, ale já neměla na výběr.

Mé kroky se hlasitě rozléhaly po ulici, oči mi zlatě žhnuly, ale na tom, jestli mě někdo uvidí mi v tu dobu vůbec nezáleželo. Najednou mi začaly divoce téct slzy a pro mě to bylo vše až moc rozmazané, ale ani to mě nedokázalo zastavit.

"Prosím, ať není pozdě...." zavzlykala jsem potichu. Všechno mi to připadalo nekonečně dlouhé a můj strach narůstal s každým uběhnutým krokem. 

Rozrazila jsem dveře nemocnice a tím na sebe upoutala pozornost všech kolem.

"Carol" promluvila na mě Melissa, které se v očích zračila starostlivost a smutek zároveň, ale té jsem si nevšímala. V ten okamžik jsem si přála vidět jen jednu osobu. Snažila jsme se zachytit její tlukot srdce, který jsem tak často poslouchala. Má hlava se natočila směrem od zdroje tlukotu, jenže v tom byl háček, byl až příliš slabý, než na jaký jsem byla zvyklá. Neváhala jsem ani vteřinu a běžela za ní. 

Pohled na její bezvládně ležící tělo byl víc než ochromující a odstartoval tak další vlnu nezadržitelných slz. Ležela na lůžku a všude kolem ní byla spousta pípajících přístrojů. Nohu měla v sádře a hlavu měla obvázanou obvazy. Celé její tělo bylo pokryto modřinami a dalšími šrámy. 

"Jane...." zašeptala jsem a jemně ji chytla za ruku. Věděla jsem moc dobře, co by se mohlo stát, ale ani to riziko mě od toho nedokázalo odvrátit. 

"Je tady, přiřítila se jako voda Scotte. Není na tom zrovna dobře, měli byste si pospíšit." zaslechla jsem mluvit Melissu do telefonu. Brzy tady budou. Musím si pospíšit.

Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. V ten okamžik se na mé zápěstí objevily tmavé žíly, které pomalu stoupaly vzhůru. Celým mým tělem projela neskutečná bolest. Otevřela jsem oči, jež mi planuly jasněji, než kdy dřív a z pusy se mi vydralo bolestné zavrčení. Bolest narůstala na intenzitě a černé žíly nebezpečně postupovaly ke krku. Nohy se mi začaly podlamovat a před očima se mi začaly dělat mžitky. Vše se s se mnou podivně houpalo. Musela jsem se pustit.

"Promiň, promiň, že ti zatím nemůžu víc pomoct." pohladila jsem Jane po vlasech a nechala spadnou slzu na její čelo.

Ze zdola se ozval rána, jak někdo prudce rozrazil dveře a hned potom následoval dusot kroků. Nechtěla jsem, aby mě tak zlomeně někdo viděl, hlavně ne on, hlavně ne Isaac. Musela jsem se odtamtud rychle dostat pryč. Jediným východiskem pro mě bylo okno. Zatnula jsem zuby a postavila se ztěžka na nohy. Naposled jsme se podíval na Jane a pak vyskočila ven. 

Při běhu mi celé tělo z toho velkého náporu bolesti ještě stále pulzovalo. Potřeboval jsem se někam schovat, být sama.

Stála jsme u jezera a nechala své slzy vyjít na povrch. Šla jsme trochu blíž k vodě, která vypadala tak klidně a vyrovnaně. Proč se to musí dít jenom mě?  Postupoval jsem dál, dokud mi voda nesahal až po prsa. Nechala jsem se unášet všemi těmi myšlenkami, které mě už pomalu doháněly k šílenství. 

"Chci klid." zašeptala jsme prosebně k vodě, ale ta mi nijak neodpověděla "Už nechci cítit bolest, nechci vidět, jak každý kolem mě trpí." dodala jsem zlomeně a hledala u jezera pomoc, kterou by mi mohlo nabídnout. Chtěla jsem ticho a pokoj, nevidět, jak ostatní umírají. Vkročila jsem dál do vody, až mi sahala po bradu. Věděla jsem co přijde, co muselo přijít. Zavřela jsem oči a vkročila do prázdna, až se nad mou hlavou zavřela voda.

Všude se rozléhalo ticho a tma, už nebyla žádná bolest, ale ani žádný Isaac. Vzpomněla jsem si na jeho jiskřící oči, veselý úsměv, vřelé doteky a zatoužila je na sobě ještě jednou pocítit. Vzpomněla jsme si na náš první polibek a uvědomila si, že všechna ta bolest za to stála, díky tomu jsme prožila tolik krásných chvilek. S ním.  

POHLED ISAACA

Vyběhli jsme se Scottem z nemocnice a následovali její stopy v blátě. Celou tu cestu mi v hlavě probíhalo takové množství myšlenek a všechny se týkaly jí. Carol. Bál jsem se co všechno se mohlo stát. Měla takový strach, měl jsem být rychlejší, měl jsem být s ní. Strašně jsem se bál.

Přibíhali jsme k jezeru a já čekal, že ji někde uvidím schoulenou u stromu, ale ona nikde. Následoval jsem její stopy, které vedly ke břehu jezera, ale zděsil jsem se, když jsem si uvědomil, že jdou směrem do vody. 

"Kde je?" zamumlal zadýchaně Scott a rozhlížel se po protějších březích stejně jako já. 

"Co když..." nechtěl jsme si ani připustit, že by ta myšlenka byla možná. Jenže pak jsem uviděl se něco vznášet těsně pod hladinou a srdce mi vynechalo jeden úder, když mi došlo, že je to ona.

Vrhl jsem se do studené vody a plaval směrem k ní. Obrátil jsem ji pohotově na záda a rychle plaval ke břehu. Byl jsem strašně vyděšený, když jsem ji pokládal na zem. Byla bělejší než obvykle a rty už měla celé fialové. Ne prosím, jen to ne.

Byla hrozně studená, ale já to tak nemohl nechat. Převalil jsem její bezvládné tělo a začal masírovat srdce. 

"Raz, dva, tři..." foukl jsme ji vzduch do pusy a tajně doufal, že jí dojde až do plic. "Raz, dva, tři..... raz, dva, tři....." nic se nedělo a já začínal být čím dál víc zoufalý. Už jsem to nedokázal udržet a po tváři mi stekla první slza, ale i tak jsem pokračoval v oživování. 

"Isaacu" oslovil mě Scott a smutně se na mě podíval.

"Ne! Ne Scotte! Nesmí odejít! Já ji nenechám." zakřičel jsem a nechal své slzy skapávat na zem. 

"Scotte" žadonil jsem, ale nic se nedělo. Jen tam tak ležela s pootevřenými rty. Nic. "Zařvi na ni! Jsi přece alfa! Udělej prosím něco."

"Isaacu... bojím se, že takhle to bohužel nefunguje." zašeptal a v očích se mu taky zaleskla slza. Nemohl jsem tomu uvěřit. Už nikdy neuvidím radost v jejích očích, už nikdy neuslyším její veselý smích. Nikdy. Jedno slovo, kolik smutku dokáže vyvolat toto slovo. Nikdy.

To nemůže být pravda... Nesmí mě tu nechat samotného.

Zkusil jsme to ještě jednou, odhodlaný se nevzdat, i když jsme si nebyl jistý, jestli už nebylo pozdě.

"Raz, dva, tři..." foukl jsem jí znovu do úst a znovu zkusil masáž srdce, až jsem slyšel, jak jí zapraskala žebra. Nic. Vztek ve mě proudil, až mi zezlátly oči. Ne! To nedovolím! Vztekle jsem jí uhodil pěstí do hrudníku. Carol najednou prudce otevřela její zlaté oči, překulila se na bok a začala z plic vykašlávat vodu. Chvíli jsem z toho byl v šoku, ale hned pak jsem ji vzal do velkého objetí, rozhodnut ji už nikdy nepustit. 

"Isaacu... já nechci být sama." zašeptala slabě.

"Tohle mi už Carol nedělej. Nikdy. Rozumíš? Už nikdy tě nenechám odejít." přitáhl jsem si ji víc k sobě a nechal své slzy stékat na její mokré vlasy. "Jsem tu s tebou a vždycky budu."

-----------

Ahoj všichni! Po trochu delší pauze je tu další kapitola. Doufám, že se vám líbila víc, než ta předtím 😶

Jsem ráda za vaše vote a komentáře, jaký máte názor na část z Isaacova pohledu? Přeji krásný víkend😉

ema1313