A NEW CHANCE

Don't worry♥

Den 2.3. večer:

Byl to doktor. Nechápal jsem proč volal. Zvedl jsem to a v tom jsem zaslechl dost povědomí hlas. Hned jsem věděl kdo to byl. Byla to ona moje princezna. Hned jsem brečel štěstím. Rychle jsem vzal auto, ale jel jsem takovou rychlostí že jsem způsobil autonehodu. Najednou se probudím ve své posteli. Byl to jen sen. Podíval jsem se na hodiny a bylo pět hodin ráno. Chtěl jsem znovu spát, ale nešlo mi usnout. Takhle to šlo několik měsíců. Pořád stejně jsem se cítil a pořád do kola to samé. Každý den jsem za ní chodil. Doktoři už jí chtěli odpojit, ale já jsem jim to nedovolil. Myslím si totiž že se probere. Doktoři ji dali poslední týden šanci.

Den 24.5. ráno:

Probudil jsem se jako vždy se stejnými city. Pohlcoval mě nejvíce smutek. Oblékl jsem se do normálního oblečení a šel za ní. Dnes byla její poslední šance se probudit. Přišel jsem do pokoje se slzami v očích. Sedl jsem si vedle její postele a vzal jako vždy její ruku. Už to nezvládám bez ní. Jsem tak na dně že mě málem vyhodili z kapely, ale kluci to nedovolili. Najednou cítím jak mi zmáčkne ruku. Rychle jsem zavolal doktory aby se ujistili jestli nemám halucinace. Řekli že ne. Nejvíce se mi rozzářili oči jak nikdy jindy. Otevírala oči a já ji musel hned obejmou tak pevně jak jsem jen mohl. Jak sykla bolestí radši jsem ji pustil. Slzeli mi oči radostí že není mrtvá. Nedokázala říci jedno slovo, protože je teď hodně slabá. Nejvíce mě zarazilo jak se na mě dívala. Jako kdyby mě neznala.

Pohled Báry:

Probudila jsem se. Otevřela jsem oči. Viděla jak jsem v bílé místnosti s nějakým klukem. Nevím kdo to vůbec je. Jak jsem otevřela hned mě pevně objal. Cítila jsem se bezpečně v jeho objetí jako kdybych tohle objetí jsem už ucítila. Sykla jsem bolestí, protože mě bolelo břicho. Ani nevím co tady dělám. poslední co si pamatuji že mám kluka který mě asi nemiluje. Zkoušela jsem si vzpomenout kdo to je, ale nedokázala jsem to.

Já: ,,Ahoj mohla bych se tě na něco zeptat?"

Neznámí: ,,Ty vždy."

Já: ,,Kdo jsi a proč tady jsem?"

Neznámí: ,,Ty jsi mě nepamatuješ." Řekl se skleněnýma očima asi ho to hodně ranilo

Neznámí: ,,Jsem Jack Avery tvůj přítel."

Já: ,,Ty, ale nejsi můj přítel."

Neznámí: ,,Ano jsem, ale ztratila jsi paměť jak vidím." Začali mu padat slzy z jeho krásné, milé a zdrcené tváře.

Najednou přišel doktor a já se ho zeptala proč tady jsem. Všechno mi řekl a vzal si bokem mého prý přítele.

Pohled Jacka:

Já: ,,Doktore jak se s tím dá bojovat aby měla zpět paměť."

Doktor: ,,Pomocí fotek a míst se jí možná vrátí paměť, ale ještě si ji tady týden necháme pak si jí můžeš vzít."

Já: ,,Dobře."

Řekl jsem své poslední slovo a radši odešel. Kluci se mě ptali jestli se probrala já jim řekl že jo a k tomu jsem jim řekl že si je nebude pamatovat jak mě. Rozdrtilo se mi srdce na milión kousků. Nechtěl jsem nikoho vidět ani slyšet. Chci aby jsi aspoň na mě vzpomněla, ale já vím že jsi nevzpomene. To je můj snad konec. Nemám náladu nic dělat. Radši bych teď tady nebyl než se dál trápit. Už ani hudba mi od toho nepomohla. Radši jsem šel spát, ale zase bez ní.