A NEW CHANCE

You are not OKEY

Vždy jak píšu tenhle příběh si pustím nějakou písničku. Dnes to byla Havana. Teď zpátky k příběhu.

________________________________________________________________________________

Den 1.3. k večeru:

Šel jsem k doktorovi a on mi řekl že je v kritickém stavu. Najednou se mi rozbušilo srdce strachem. Nevěděl jsem co dělat jestli řvát na sebe nebo brečet proč jsem nepřišel dříve. V té nemocnici se už pomalu nedalo dýchat. Chtěl jsem jít za ní, ale moje nohy mi to nedovolili. Jeden krok a už cítím jak se mi podlamují. Pak mi jenom doktor řekl že už bych za ní neměl chodit, že už stejně skončili návštěvní hodiny. Poslední co jsem slyšel od doktora bylo že mi zítra zavolá jak na to je jestli se to zlepšilo nebo naopak zhoršilo. Kluci mě radši na chvíli nechali o samotě. Hned jsem věděl že to nebudu dávat. Už vím jak se někteří cítí když jim umře milovaný člověk. Jestli někdo neví jaké to je nedoporučuji to zažít. Šel už jsem radši k autu aby tam neseděli věčnost. Jeli jsme zpátky do domu, ale málem jsem tam nevlezl. Kuchyň mi hned připomněla snídaně a obývák jak se ke mě přitulila. Vešel jsem do pokoje a tam jsem měl ty nejkrásnější vzpomínky s ní. Jak jsi poslechla jak zpívám nebo jak jsem ji uklidňoval nebo jak se ke mě nastěhovala. Byly to úžasné vzpomínky které mě přiměli aby mi slzeli oči nebo jak někteří říkají buď že mi něco vletělo do oka nebo že mi slzí oči, ale já budu upřímní. Pár slz mi steklo po mé vyčerpané tváři. Radši jsme si šel udělat kafe abych nevypadal tak strašně jak teď vypadám. Jenom někdy si vařím kafe a to je když jsem celou dobu nespal nebo jsem zase dole. U mě je teď obojí jsem totiž úplně na dně a nespal jsem. Řekněte mi kdo by nebyl na dně kvůli milované osoby. Napadá mě jenom samotář, ale i samotář má nějaké city. Jak tak přemýšlím tak vlastně má každý city. Někoho někdy něco muselo urazit a neříkejte že ne. Jsem moc zamilovaný a mám v hlavě jenom jí. A jestli si někdo bude myslet že přes to jen tak přejdu tak se plete. Od přemýšlení jsem si pomohl pomocí hudby. Sice to byly samé smutné, ale odreagoval jsem se nějak aspoň. Po asi hodině zpěvu smutných písní jsem si šel lehnout. Nechtěl jsem už teď nic řešit atak jsem usnul. Jako každý sen tak byl o ní že žije a je tady se mnou.

Den 2.3. ráno:

Probudil mě zvonící mobil. Byl to zase doktor, ale dnes mi rozzářil den. Řekl mi že se jí stav o hodně zlepšil že se možná probudí. Byl jsem šťastný celí den jsem se chtěl usmívat, ale nedovolila mi to jedna věc. Nebyla tu pořád ona. Udělal jsem si snídani jako každé ráno. Po snídani jsem se oblékl a ještě před tím než jsem se oblékl jsem se šel osprchovat. Miluji když po ránu na mě padají ty teplé kapky. Přišel jsem z koupelny a tam na posteli nějaký papírek.

,,Moc mě to mrzí co se stalo za vše můžu já."

Nechápal jsem jak se ten lístek dostal ke mě. Byl jsem na toho dotyčného naštvaný i když jsem furt netušil kdo to mohl udělat. Radši jsem si toho už nevšímal a jel sám do nemocnice. Rychle jsem šel do jejího pokoje a ona tam furt ležela tak bezbraně, ale už nebyla tak bledá jako před tím. Bylo už vidět že to dokáže že se konečně probudí. Jako vždy sedl jsem si vedle ní a vzal jsem její ruku do té své. byla sice studená, ale to mě neodradilo. Byl jsem aspoň rád že můžu takhle s ní trávit čas. Sice není to pro mě nejlepší, ale je to lepší než nic. Ucítil jsem jak mi někdo poklepal rameno. Otočil jsem se a tam stál Daniel. Hned mi bylo lépe když tam někdo se mnou byl. Nemám už od mala rád nemocnice. Nemocnice je pro mě jako nějaké slovo které vám udělá husí kůži. Prostě mi nemocnice připadají moc depresivní a hlavně někdy tady umře člověk to je na tom to depresivní. Doktoři totiž dělají vše aby zachránili toho daného člověka, ale někdy se to prostě nepovede. Díval jsem se na její tvář jak je neutrální. Nedalo mi to musela mi zase spadnout slza teď, ale na tu neutrální tvář. Už se stmívalo a mi zase museli odejít. Najednou jsem si vzpomněl na ty jizvy. Hned jsem se chtěl začat o tom bavit s Danielem, ale radši dnes ne. Zabolelo by mě to u srdce jak to znám. Jeli jsme domů. Celou cestu jsme radši mlčeli. Šel jsem do pokoje a tam se mi spustil vodopád slz. Jak jsem brečel pomalu jsem usínal když v tom najednou mi zazvonil mobil. Byl to .....