| Girl | Friend (CZ) ✔

V.

Následné ráno bylo nezvykle divné. Moje probuzení, hygiena a i snídaně se nesly v šíleně smutném hábitu. Měla jsem slabý krok od toho, abych nevybuchla a následně se nerozbrečela. Šla jsem se obléct. Mé rozhodnutí bylo jasné, musím jí ty kalhotky vrátit ať se děje cokoliv.

Když jsem opouštěla byt, bylo mi hrozně. Nedalo se to ani slovy vyjádřit. Po cestě chodbou jsem se uklidňoval, že vše bude v pořádku. Tak moc se dokážu mýlit jen ja.

Meggan měli fotit od tři hodin odpoledne, ale jak mi Peter řekl, je vždy u focení o hodinu a půl dřív. Taky měl pravdu. Měla teď sedět v maskérně. Vešla jsem tam co nejopatrněji, jak jen to šlo, to byla ovšem chyba. Seděla tam nahá na nějakým týpkovi. To co jsem nesla sebou jsem hodila na zem a dveře opatrně zavřela.

Něco ve mě se zlomilo. Nechápala jsem co to přesně bylo, co se ve mě hnulo. Začaly mi slzet oči a ja se nutně musela dostat ke skleničce vína. Rychlým krokem, spíše během jsem utíkala k bytu, kam jsem se potřebovala zakrýt aspoň na týden. Ten svíravý pocit v hrudi mě nutil k pláči.

Na stůl v obýváku jsem položila láhev vína a skleničku. Víno se vlilo částečně do skleničky a částečně na stůl, v tom rozrušení jsem nevěděla co vlastně dělám. Celá sklenička skončila ve mě a po dalších dvou už šla i celá láhev vína. Během chvíle byla na řadě i druhá láhev.

Vzala jsem do ruky mobil a otevřela zprávy, do kontaktu jsem dala Meggan a začala psát;

Meggan zítra bych to chtě....
Ne to zní blbě, smazala jsem zprávu a začala psát novou.

Meggan už tě nikdy nechci vidět zhnusila jsi se m...
Tohle napsat nemůžu... Znovu jsem zprávu smazala.

Meggan... Dneska jsem tě přistihla s tvým dobíječem. Myslím, že zítra čas mít nebudu domluvíme se na jindy.
-Atmn
Okamžitě jsem zmáčkla odeslat.

Nechápala jsem své myšlení a ani své vnímání. Mobil jsem vypla a pokusila se vstát. Bylo to, ale dost namáhavé. Točila se mi hlava a sotva jsem udržela rovnováhu. Rozhodnutí padlo po třetím pokusu. Zůstávám na gaučí. Pod hlavu jsem si dala polštář a aniž bych chtěla usla jsem.

Ranní kocovina nebyla malá. Bolela mě ukrutně hlava a oči. Posadila jsem se a snažila si vzpomenout co se včera stalo, ale na nic si nepamatuju, prostě okno.

Ještě horší však byl zvuk hlavního zvonku u mých dveří.