| Girl | Friend (CZ) ✔

XIII.

Bylo sedm hodin ráno a já ležela ne stole. Kafe se mi podařilo, při spaní, rozlít. Pomalu jsem si začala uvědomovat, co se vlastně stalo. Z pokoje se nesl hluk. Rozhodla jsem se tam podívat. V hlavě mi běželo to co se včera stalo.

Pomalu jsem nakoukla. Meggan neležela v posteli, seděla na zemi s hlavou v dlaních. Byly slyšet jen její vzlyky.

"Prosím, ne." polohlasně jsem ze sebe vydala. Zvedla hlavu. Její pohled byl nejen uplakaný, ale naštvaný. Chtěla jsem přijít blíž, ale vykřikla na mě.

"Nepřiblížuj se! Nechci tě vidět." vyjekla po mě. Nenechala jsem se odradit a přišla k ní blíž. Sedla jsem si. Odsunula se blíže ke zdi. Znovu jsem se k ní přiblížila. Tentokrát se nalepila až na zeď. Neměla už kam utéct, a tak jsem jí objala. Můj obličej obdržel facku. Stále jsem ji držela v náručí. S ještě větším pláčem mě objala a začala se omlouvat. Hladila jsem ji po vlasech a pomalu přešla na záda.

"Jak jsi mi to mohla udělat..." vzlykla. Postavila jsem jí na nohy a došla s ní k posteli. Pomalu jsem ji položila nebránila se, ale když se k ní položila já, tak mě odstrčila.

"Nechci tě tu. Běž prosím." zafňukala. Přitáhla jsem si jí k sobě.

"Nech mě tu u sebe, pomůžu ti zapomenout." hodila po mě výsměšný pohled.

"Zapomenout jo? To myslíš be stylu ty a Bella? Na to se zapomenout nedá! Já tě... To je jedno." vstala. Střela si slzu z tváře a oblékla si své šaty. Byla opravdu naštvaná. Jen jsem tam ležela a koukala na ní.

"Odcházím domů, nemám na tebe a tvý zapomínání chuť." odešla do chodby, přes obývací pokoj. Než jsem si vše plně uvědomila byla pryč. Jen bylo slyšet zabouchnutí dveří. Posadila jsem se. Loket jsem si opřela o místo na noze mezi kolenem a stehnem. Přičemž mé čelo bylo v dlani.

"Co jsem to jen udělala..." pomalu jsem vstala a došla do obýváku, abych se koukla na televizi. Na stole ležel zmuchlaný papírek. Rozbalila jsem ho.

Ty můj sexi ďáble, těším se na naše další setkání. Tentokrát nám to už nepřekazí. Tvoje nadržená Bella.

Předpokládám, že to Meggan celé četla. Kvůli mě brečela, ale proč? Rozhodla jsem se jít za ní.

"Musíme si to vyříkat."